Indonésie - Jáva

Banyuwangi

Jsme na Jávě, první kam míříme je město Banyuwangi. Pro turisty nijak zajímavé, pro nás je to výchozí bod našeho dvoudenního putování s průvodcem v autě s řidičem. Ano, s Danem jsme si koupili zájezd, sice to bylo dost drahé, ale během dvou dní navštívit sopku Ijen a Bromo a být zavezen do míst v čase, ze kterých se ještě stihneme dostat do Yogyakarty, jinak nešlo...resp. šlo, ale mít tak 5 dní...a to už naše dovolené neunesly.

chudoba přetřená barvou, i to je "řešení"...; zdroj: vlastní archiv

V Banyuwangi jsme se šli projít, místní asi moc turistů nepotkali, všichni nás zdravili. Zároveň na nás dýchla chudoba a větší sociální rozdíly, které jsme tolik na Bali nezaregistrovali.

v polévkárně; bakso = polévka s nudlemi a masovými knedlíčky, příloha - rozvařená rýže v banánovém listě...když si do polévky dáte chilli pastu, tak to jde sníst...ten chlapec vpravo zpívá za peníze, po písničce jde i s bednou o dům dál; zdroj: Dan 

Pokusy usnout ve čtyři odpoledne byly silně nezdárné, venku bylo neustálé modlení, muezzíni asi zameškali hodně hodin v muezzínské lidušce. Dan říkal, že improvizuje víc než Bowie v 80.tkách:) Až později jsme zjistili, že se děti učí číst Korán do amplionů.

šátek s motivy jablíček, tomu říkám setkání globalizované a tradiční kultury; zdroj: vlastní archiv

Sopka Ijen

Rozlámání vstáváme o půlnoci, v jednu ráno pro nás přijede řidič s průvodcem, jedeme asi hodinu do "základního" tábora, rozuměj rozsáhlého parkoviště, ze kterého s tisíci turisty stoupáme v noci s čelovkami do kopce. Jsme kolem 2000 m.n.m., už se hůře dýchá. Průvodce nás vždy někde zastaví a ptá se mě, jestli jsem v pohodě...což o to, já bych šla klidně 3x rychleji, ale průvodce sotva dýchal a málem vykašlal plíce... Není divu, na sopku Ijen jezdí cca 3x do týdne, všude jsou tu sirné výpary, což se na zdraví odrazí razdva.

nedýchám, maska moc nepomáhala, filtry nebyly vyčištěné, síra v plicích nic moc; zdroj: Dan 

Za úplňku vystoupáme na okraj kráteru sopky, pod námi se rozkládá jezero a čelovkami osvícená stezka dolů, která vede k fosforeskující síře. Se zatnutými zuby sestupuji v průvodu turistů k jezeru. Mezi námi se snaží projít nosiči síry, ano, i v tomto století, ve kterém posíláme elektromobily na Mars, je stále nejlevnější lidská fyzická síla. Dole vidím modré světélkování síry, neuvěřitelný dým, který se line ze skály (trubky, která páru odvádí odněkud z dolů). V tu chvíli jsem ráda, že mám masku, protože dým je hustý a hodně štiplavý do očí, nakonec i v plicích, filtry zapůjčené u vstupu nebyly vyměněny asi věky. Po výstupu s opět zatnutými zuby (neuvěřitelné, jak se lidi courají z kopce i do kopce) se dostáváme na okraj kráteru sopky, je těsně přes svítáním, rychle se vydáváme na lepší místa, ze kterých zachytíme východ slunce. To byl ten nejkrásnější zážitek z celé Ijen. Ten přechod od úplňkové postříbřené černobílé krajiny přes studené až po hřejivé barvy východu slunce. Všechno bylo tak rychlé...během 20 minut bylo po všem. I přes tu chvilku se ten zážitek do vás úplně vryl, dojímá mě to i teď, co to píšu (jo, i tam byly slzy samozřejmě)...bylo úplně jasno, slunce odkrylo sopku Ijen, další kolem ní, jezero a krajinu kolem, ta byla schovaná pod načechranými mraky (byly jsme asi v 2700 m.n.m.). Stejně jako při jízdě na skútru, nebo na rýžových terasách, i zde mi vytanula píseň okamžiku.

Sám průvodce si východ slunce fotil, říkal, že tohle na Ijenu ještě neviděl, co tady provází asi 5 let a je tu 2-3x do týdne; zdroj: vlastní archiv

v proutěných koších na zádech kila a kila síry, mají jen šátek přes pusu a nos...1kg síry se vykupuje cca za 1000IDR (malá voda 0,5l tu stojí 5000IDR); zdroj: Dan

Sopka Bromo

Po sestupu z Ijenu nasedáme jako největší zápaďáci do velkého auta a jedeme asi osm hodin na Bromo. Bydlíme ve vesnici nejblíž k sopce, nic v ní není, jen pouliční prodavači čepic a pár hotelů. V tom našem to mají na háku, hosti jsou jim dost ukradení (check in i restaurace), proč se snažit, stejně se tu vyspíte jednu noc a ráno brzy odjedete, co tu dělat více dní.

Ráno vyrážíme v krásných 3:30 po nevydaném spánku plném převalování. Hotel měl asi dobrou auru, takové noční můry jsme už dlouho ani jeden neměl. Nasedáme tentokrát do Toyota Jeepu, jsou to jediná auta, která na Bromo můžou. Ač byl hotel obsazený tak z 10 %, na Bromu je rušno. Silnici lemují totožné jeepy, hrklo v nás, že jedeme pozdě. Vyjeli jsme na hlavní vyhlídku ze čtyř, které na Bromu jsou. Přicházíme na ono místo, ze kterého je "to" všechno vidět. Je tam strašně moc lidí...s tím jsem počítala, ale bylo to ještě víc, než dokážete vstřebat. Do východu slunce zbývala hodina, u plotu dlouhého asi 50 m nebylo ani jedno volné místo. Sezení vystavené terasovitě bylo taktéž plně obsazené. Lidé pospávali ve stoje a sedě v dekách a spacících, nebo řvali, či se pokoušeli ve tmě fotit selfie. Dan se vmáčkl k plotu, já se k němu postupně také propracovala. Plot byl totiž první řadou výhledu na tu nádheru. Měsíc svítil o sto šest...nakonec ho stáhlo slunce, východ slunce byl opět překrásný, bílé mraky tekly krajinou...ale tentokrát jsem tomu nevěnovala takovou pozornost a byla raději v desáté řadě, než abych opustila místo u plotu, můj zájem byl totiž jiný. Vidět ten Bromopohled! Ten pohled, který vídávám v akčních letenkách do Indonésie, s povzdechujícím pocitem, kéž bych tam teď byla a neseděla u PC.

Chvíli po vchodu slunce to přišlo, zas ty nádherné a měnící se barvy, navíc pohled do krajiny byl skutečný, nebyl do monitoru, jsem tam...krajina a jen já...teda jen já...osvobozující pocit tentokrát nepřišel.

Bromo, já a 10 tisíc lidí v zádech; zdroj: vlastní archiv 

ale jo, malá euforie byla; zdroj: vlastní archiv 

Všude bylo moc lidí, kteří se na vás mačkají, dostáváte loktem do břicha, nebo vás praští ruka s telefonem, protože selfie. A hlavní byl ten hluk, lidé byli nadšení, tak křičeli, zpívali...a rozmohl se takový turistický nešvar jménem dron. Je to jako kdyby někdo přímo vedle vás sekal strunovou sekačkou. Lítalo jich tam pro jistotu asi 5. Dan se zlobil kvůli fotkám, dokonce tam někomu "vynadal" (=velmi přátelsky mu řekl, že je to sobecké lítat všem do fotek).

realita na vyhlídce Bromo...jsou tam takové 4 (podobně narvané); zdroj: vlastní archiv 

Jakmile jsme se nabažili pohledů, bylo vidět 360 stupňů - vykukující sopky z načechraných mraků (líbí se mi na to ten anglicky výraz fluffy clouds, píseň chvíle přišla až po té Chvíli), a vyfotili se s několika skupinkami místních Indonésanů (rozmohl se místní turistický ruch a mít fotku s cizincem je hit!) a Dan s Asiatkami, které se na něj neuvěřitelně lepily, pokračovali jsme jeepem dále.

tohle je sice s Ijenu, na Bromu byly stejné načechránky, ale takhle hezky na fotce nevyšly; zdroj: vlastní archiv 

Diskutovali jsme s průvodcem, kolik je turistů na Bromu a říkal, že to ten den bylo slabší...SLABŠÍ!!!! Sedíc jsem šla do kolen. Pomalu ustává sezóna, nejhorší je to konec července a do půlky srpna. Normálně bývá až 1500 jeepů + turisty vozí ještě motorky...kolem 5000 návštěvníků denně.

jediné vozidlo, které může jezdit kolem Broma (a motorek); zdroj: vlastní archiv 

K Bromu bylo nutné přejít jemně písčitou “poušť”. Kdo nemohl nebo byl líny jít pěšky, mohl si pronajmout na těch 150m koně. Kopyta vířila jemný prach všude, nešlo dýchat...á prodavač s rouškami (hrdě jsme si ji nekoupili, ale možná jsme měli, prachu bylo dost). Na kráter sopky už každý musel 253 schodů vyjít sám, žádní nosiči.

pohled ze sopky na sopku a písečnou poušť; zdroj: vlastní archiv 

Pod schody prodávali místní něco jako slaměnky, že prý hodit do kráteru, tradice!!! Dan hezky připomenul náboženský paradox, prodavači jsou muslimové, tradice házení je buddhistická a my jsme nepraktikující křesťané (pro potřeby dovolené, jinak ani to ne). Na okraji sopky byl řetěz lidí, kteří se strkali u focení...naštěstí bylo kam popojít a mohl být člověk sám. Netušila jsem, že z kráteru půjde takový hluk jako letadla při startu vřící síry, vody a z ní stoupající pára...Pocit absolutního štěstí byl konečně tady...propojení s neuvěřitelným výtvorem přírody...

pohled do chřtánu sopky; zdroj: vlastní archiv

Po dokochání jedeme autem jako velcí páni do Surabayy, z té pak po vlastní trase do Jogyakarty. Koupili jsme si třídu executive...připadala jsem si ve vlaku jako v letadle, na obrazovkách jela bezpečnostní upozornění o nouzových východech (vesty vynechali), kde jsou zásuvky, jak si sklopit sedadlo, aniž by ten za vámi přišel o kolena (tolik místa tam bylo!). Stevardky byly úplné modelky, dostala jsem půjčenou deku, klimatizace jela ostošest. Na nádraží má vlaková společnost i profesionální síť kaváren, když si vzpomenu, co za hrůzy jsou na Hlaváku, je mi stydno.

vlevo číslo na strojvedoucího, vpravo instruktážní video, jak manipulovat se sedačkou; zdroj: vlastní archiv 

Jogyakarta

Do hostelu přijíždíme o půlnoci, značně zdrchaní...poslední dny jsem ponocovali na sopkách s východy slunce...zítra kulturní památky Borobudur a Prambanan! Opět s východem slunce? A tak jo, jeden ještě zvládneme, ale už poslední! Recepční nám zajišťuje tour, na kterou se připojujeme za 4,5h. Jedeme autobusem plným turistů (jsme asi nejstarší), nejdřív jsme rozladěni z tolika lidí, ale pak to přijímáme s tím, že je to stejně jedno, jak se člověk k památce dostane, jestli v privátním autě a tam potká těch 30 lidí, nebo už s nimi jede rovnou. V autobuse platíme vstupné na obě památky, docela provětrávám kartu, vstupné vzrostlo od minulého roku cca o 50 %! Odhadujeme, že se tím snaží snížit počet návštěvníků (a ještě vydělat)...na východ slunce ale stejně přišla hromada lidí (a to podle průvodce mělo přijít méně). Zas jsme sotva chytli místa, abychom jej viděli. Dotřetice jsme na slunce a jeho ostré barvy neměli štěstí.

Borobudur aneb takhle to vypadá asi sekundu, kdy jsou všichni turisti v zákrytu památky; zdroj: Dan 

Vlastně vůbec pochybuji, jestli je někdy vidět jasný východ...město je tak zasmogované, že je to podle mě nemožné. Když si turisté ještě drželi místa a doufali v slunce, šla jsem projít obrácenou tu měsíční (floydovskou) stranu památky a byla chvíli sama, zas ten boží pocit jen já a památka. Jakmile bylo jasné, že dnes bez slunce, lidé se rozptýlili a byl problém se po památce pohybovat, aby nebyl člověk v záběru (ani ne tak fotce, jako videu, které někdo komentoval), či si chtěl nějakou fotku ulovit, ale bez lidí, kteří se snažili stát na jedné noze jak nějací plameňáci (ano, vím, že to jóga vycházející z náboženství).

realita na Borobuduru; zdroj: vlastní archiv 

Borobudur byl objeven docela nedávno...kolem 1907 se dánskému správci doneslo od místních, že je v pralese chrám, poté začalo čištění. Chrám byl postaven přibližně 800 našeho letopočtu a jelikož byli buddhisté později nahrazeni muslimy, chrám upadl v zapomnění...do toho ještě pár zemětřesní a síla pralesu a máme tu skrytý chrám jako v Indiana Jones. Dánové nestihli dát celou ruinu do kupy, to se podařilo až v 80. letech našeho století (velký podíl financování šlo z UNESCO). V roce 2007 chrám pobořilo zemětřesení a poryl jej sopečný popílek, tak bylo ještě co čistit. Chrám je ohromný, je tam přes 200 soch Buddhů, dále 1500 desek s příběhy a dalších asi 1500 desek dekoračních. Celý je sestavený z 2 milionu kamenů (lávový původ).

stavíme!; zdroj: vlastní archiv 

Na cedulích jsme se dočetli, že budou brzy důsledkem vysoké návštěvnosti prohlídky probíhat pouze ve skupinách, aby nebyla památka ničena. Uff, ještě že jsme to stihli před sami ("sami")! Stačilo přejet s 30 lidmi v autobuse dál do Prambananu.

Prambanan; zdroj: Dan 

Prambanan je hinduistická památka, druhá největší po Ankorvatu v Kambodži. Památka byla opět velmi pozdě objevena a až v 50. letech dvacátého století se ji podařilo částečně sestavit. Až tak pozdě, protože to byla hromada kamenů, které postupně archeologové jako puzzle sestavovali a ještě stále sestavují. Dost kamenů chybí, lidé je klasicky použili jako stavební kameny do svých obydlí (před sto a více lety). Nahradit staré kameny je možné pouze do 20 % památky (více UNESCO zakazuje). Památky byly olemovány reliéfy, jsem si zopakovala antropologii náboženství (příběhy hindu a buddha). Také jsem se pousmála, jak je to ve všech náboženství stejné...peklo, ve kterém vás někdo bičuje a píchá bodáky:)) Pro mě je největší peklo se vrátit do pracovního procesu:))

komu se nestačí vyfotit se samotnou památkou, může nasednout do létajícího křesla...uff, a taky se můžete projet na segway; zdroj: vlastní archiv 

Město Jogyakarta je příjemné, rušné, plné tradiční batiky, streetfoodu, nicméně se dá ztratit v královském paláci a jeho okolních baráčcích - připomnělo mi to Nový Svět v Praze.

uprostřed Nového Světa; zdroj: Dan 

batika v přímém přenosu; zdroj: Dan

Dokonce tu bydlí i lidé, kteří v královském paláci pracují. Dokonce jsme měli možnost se chvíli "potoulat" s místním pánem, jelikož jsme si v jeho kavárně dali cibetkovou kávu, zas byla výborná...asi to fakt byla ona :)

street food téměř s místními, vpravo si zrovna museli sednout ekohipstři; zdroj: Dan 

Jakarta

Po 2,5h zpožděném letu společnosti Lion dosedáme před půlnocí do hlavního města, po krátkém dohadování si bereme taxi do hotelu. Tentokrát jsme si vybrali luxusnější kousek (700,-/noc/pokoj), asi 4*? s bazénem na střeše. Trochu bylo znát na recepci, že turisté s krosnami tu nejsou častými návštěvníky...asi proto chtěli zaplatit hned a hotově :))) My se zas projevili jako trubky, neumíme jezdit výtahem, kde je třeba součinnost karty od pokoje, tak jsme poprvé dojeli do garáže. Na pokoji zahraniční kabelovka včetně HBO (spousta asijských programů, objevila jsem K-pop, dost hrozný!). Snídaně...konečně bufet a mohla jsem se pořádně najíst! Od nudlí až po ovoce. Asi nejkomičtější byl "bread corner" a tam levně vypadající plastová ošatka na chleba a v ní pouze toustový chléb (jiné pečivo v Indonésii není, nejsou tu pekárny).

Den v Jakartě byl celkem náročný, nakonec jsme se do toho 14 milionového města vydali. Mrakodrapy tam jsou, ale překvapilo mě, kolik je tam pouze dvoupatrových domů.

pohled ze střechy hotelu na město; zdroj: vlastní archiv 

Klasika, všude jsou auta a motorky, chodníky neexistuji. MHD skoro také ne, resp. pro místního asi v pohodě, pro turisty vůbec. Nejlepší bylo cestovat po městě místním uberem (taxi bluebird) pomocí appky, i třeba jen 300 metrů, přechody pro chodce také neexistují a auta jedoucí vlevo, vždy se koukáte na špatnou stranu, hodně stresová záležitost přejít silnici.

zavři oči a přejdi; zdroj: vlastní archiv 

Sever města měl ukázat přístavní krásy a pozůstatky po slavné éře dánské správy. No nevím...spíš tam bylo hodně místních studentek, které s námi dělaly rozhovory a i si to natáčeli, případně jsme se museli fotit. Moje velká vzpomínka byla přímo vyryta do mé kůže, napadly mě kočky (někdo na ně šlápl) a ony mi rozškrábaly do krve nárt u nohy. To jsem neměla radost, místní kočky jsou pouliční, docela zbídačené a celé město je špinavé, akutol samozřejmě na hotelu, zachránilo mě tekuté mýdlo. Po zástavě krve a slz jsme mohli pokračovat dál.

Čínská čtvrť, komunita Číňanů tu už nějaké to století žije. Překvapilo nás, že neměli moc čínských jídel na trhu. Podle průvodce jsme měli potkat žáby stažené z kůže, asi jsme přišli pozdě, museli jsme si vystačit jen s kraby a mořskými okurkami.

sladké čínské bochánky; zdroj: vlastní archiv 

v čínském obchoďáku aneb banket váz; zdroj: vlastní archiv 

Z čínské čtvrti jsme přejeli neuvěřitelně složitě autobusem (neexistují jednorázové lístky, musíte si koupit lítačku s mnohatisícovým kreditem, který vůbec nepotřebujete; autobusy - nástup a výstup složitý, vůbec nechápu, jak se 14 milionové město ráno přesouvá do práce, metro tu není a ani nebude) na monument Monas. Připomnělo mi to Minsk a sovětské monumenty. Monas je to velký sloup a z mého “šlehá” zlatý plamen. Monument se nachází v ohromném parku, kde chodí jen pěší, poprvé jsem viděla někoho i běhat! Mnoho rodin se jen tak procházelo...a fotilo si nás! Hlavně děsně nenápadně :)

Monas a procházející se rodiny; zdroj: vlastní archiv 

Povečeřeli jsme ve street food ulici, vybrali jsme kus sépie, kousek prosolené ryby a pečeného holoubka. Holub chutná trochu jako mladá kachna. Měli jsme ho i s hlavou, jen já jsem ji nepoznala, do něčeho kousla a říkala si, že to chutná jinak než to maso u křídla a ona to hlavička zezadu...udělalo se mi trochu mdlo...zbytek masa už jsme dala Danovi :))

holub je to vpravo...Dan mi pořád zpíval: hledám dům holubí...; zdroj: Dan 

Večer bazén (i ráno byl), je to příjemné si zaplavat a jít spát. Další den...cesta na letiště.

bazén na střeše hotelu má něco do sebe; zdroj: vlastní archiv 

Závěrečné slovo

V novinách se pořád řeší plasty. Kolem mě jsou lidé, kteří se mě koukají skrz prsty, pokud mám něco tekutého zabalené v plastovém sáčku. Poslala bych je na chvíli do Indonésie. Ano, dovezli jsme jim to tam my. Místní nejsou a ještě tak generaci nebudou připraveni na zpracování odpadů, které se samy nerozloží. Cestou autem jsem pozorovala, kolik je bordelu všude kolem cest, v řekách, lidé kolem toho chodí, děti se v tom koupají a je to ok. Pomohl by žlutý kontejner na třídění? Nevím, chybí ten proces dál - popeláři, kteří by plast odvezli a ten se zpracoval tak, jak se patří. Dál samozřejmě osvěta - že je normální věci neházet na zem, ale do koše, které tu neexistují. A pokud jde o plasty, v obchodě bylo téměř nemožné koupit 1,5 litrovou láhev, běžně dostupné byly jen 0,5 litrové. To vám za den docela ty lahvičky naskáčou. Existuje projekt barelů s vodou, kde si můžete do lahve dočepovat, k barelu se ale potřebujete nějak dostat...taxi, nebo skútrem (plast x CO2). Šetřili jsme aspoň tak, že jsme pili hodně na ulici místní čaje, nebo freshe...jenže! Ožehavé téma brčka, do každého piti vám ho dají, turistům i místním...a co místních jí a pije na ulici, hromada. Skleničky se dost točí a moc neoplachují (a pokud ano, co je to za vodu?), pít rovnou ze skleničky bez brčka bych taky nechtěla.

2 plátky toustového chleba v 1 m2 plastu; zdroj: vlastní archiv 

Ale ať tu jen nenadávám, v Indonésii jsem po druhé (poprvé v Íránu) zažila nezištné setkání s místními. Jen vás zastavili na ulici a dali se do řeči a po chvíli si šel každý vlastní cestou s dobrým pocitem a obohacením o příjemnou zkušenost. S tou jsem odjela i já a jsem za to moc ráda! Ostrovů k prozkoumání je ještě dost (snad z nich něco zůstane po té sopečné činnosti a zemětřesení), tak se sem asi ještě někdy vrátím(e)! :)

Kam příště? Kdo ví...zato místo fotek budou videa, i z pod-vody!