Město Szklarska Poreba bylo v pátek dopoledne rušné, cestou z města jsem potkala asi 30 stánků prodávající oštěpky, spousta cukráren a stavící developery jako o život...Osadu Sněžka jsem míjela jako poslední před "divokou" přírodou. Cesta po žluté je z počátku široká a prašná. Postupně začíná stoupání, což mi nebránilo předbíhat místní turisty...až na jednoho, šli jsme stejně rychle a to se nedalo, přeci jen rychlosti se odčítají a já ji neměla v kladných číslech...nakonec jsem ho dostala Kukulcze skaly, odpočíval...já šla dál.
 |
| borůvčí se zralými borůvkami kam se podíváš! |
Kousek nad Pod Labským štítem jsem se oddělila od dalších turistů, kteří pokračovali tou nejkratší cestou přímo na Krakonošovu kazatelnu. Já to vzala po zelené, která vede údolím pod Sněžnými jamami - Sněžným kotlem. Cesta se z úhledně poskládaných velkých kamenných kvádrů stávala užší s kameny již neposkládanými a rozhodně ne tvaru kvádru.
 |
| promyšlený každý krok |
To mě docela zpomalilo, musela jsem dávat pozor na každý krok a nekoukat kolem sebe...Pořád jsem ale neviděla Sněžný kotel, ani jezera ani kamenné varhany... Až do posledního momentu jste napjati, až se vše najednou před vámi otevře - varhany, postupně obě jezera, Krakonošova kazatelna, turisté, kteří se selfíčkují nahoře u zábradlí.
 |
| napětí do poslední chvíle! |
Kolem jezer bylo celkem rušno, moc jsem nerozjímala u lidí, co si krájeli vysočinu.
 |
| jedno ze dvou Sněžných jezer |
Pokračovala jsem dále vzhůru po modré na česko-polského přátelství. Cesta již byla upravená zas jak pro turistky chodící na Sněžku v balerínách.
 |
| nad jezery |
Kolem samé borůvčí se zralými borůvkami, stavěla jsem co metr. Během funění do kopce jsem si vzpomněla na Jizerskou (letní) 50, nedokázala jsem si představit, že když moje tělo sotva jde, že by mělo ještě běžet...to jsem ještě netušila, že se vše po pár hodinách může změnit.
 |
| fotogenická Krakonošova kazatelna |
 |
| borůvkové zastávky |
U Krakonošovy kazatelny jsem se pokusila o selfie, ale stejně jako na foukání vlasů jsem na to levá. Po asi 50. pokusu jsem to vzdala a vybírám první fotku.
 |
| selfie bez prstů na poprvé aneb lepší už to nebude - zpocené vlasy, vítr a dehydratace |
Docela spěchám, je 13:20 a mám hroznou žízeň...vodě z potoku na polské straně moc nevěřím. Naštěstí potkávám cestou na Labskou Kamennou studánku, voda s pěnou v mém zorném úhlu již není, tak se nebojím se pořádně napít. Na Labské doplňuju cukry malinovkou a ionty v podobě polotmavého Paroháče...je to asi třináctka, hned mám ještě lepší euforickou náladu než jsem měla.
 |
| snad mi neztěžknou nohy! |
Po krátké picí pauze s výhledem na Labský důl a Sněžku se vydávám po (opět zelené) na Martinovku.
 |
| Železný vrch, Kozí hřbety a Sněžka vlevo je vidět taky! |
Trasa vedoucí pod hřebenovkou česko-polského přátelství, kterou jsem asi nikdy nešla. Příjemná nenáročná částečně lemovaná smrky a hořci!
 |
| a tady jednou hořec focený speciálně pro maminku |
Na Martinovce jsem takřka hned a cpu se borůvkovým koláčem s hromadou šlehačky aneb co člověk přijel zhubnout obratem doplňuje. Malý Krakonoš vařený z mechu a jehličí vyrovnal hladinku, tak jdu vesele dál. Po mém odchodu však Martinovku veselá nálada neopustila nejspíš na celý víkend, jelikož až k ní přijela drahá BMW a z ní vyskákala německá omladina.
 |
| ještě jsem měla kyselo, ale to bylo tak hnusný, že o něm nepíšu |
Vracím se na hřeben česko-polského přátelství na Mužské a Dívčí kameny. Před nimi se objevují černé mraky a hřmění. Říkám si, že to ještě chvíli vydrží.
 |
| černo před Mužskými kameny |
U Dívčích kamenů se částečně inspiruji starší dvojicí, která vytahuje větrovky a deštník a jde se schovat pod kameny. Já oblékám goratexku, pláštěnkuji batoh a vydávám se z kopce směrem k Petrovce. Začíná kapat...velké kapky, které zatím padají velmi řídce...příjemné osvěžení probíhá mi hlavou. Před Petrovkou začne pršet hodně hustě...nestíhám vytáhnout z batohu pláštěnku, nemá to smysl, během minuty jsem jak se říká "na kost promoklá" (resp. na kůži, ta je přeci jen nepromokavá). Telefon mám zapláštěnkovaný v batohu a tuším, že je kolem 16.h...Do Špindlu to mám po žluté 7,5 km. Chtěla jsem to vzít oklikou po modré, jsou tam totiž dřevěné chodníčky, ale nemůžu se podívat pořádně do mapy, tlačí mě čas (autobus jede v 17:12) a vydatné hutné kapky začínají doprovázet kroupy a hřmění. Na vyhořelé a znovu postavené Petrovce se nedá ještě schovat (není dostavěná), poklusem se vydávám do Špindlu tou nejkratší cestou po žluté. Míjím Moravskou boudu, kde by se schovat dalo, ale už to nemá smysl. Pod Novopackou boudou si ověřuji na mapě, sbíhám-li (ano, běžím, ten pohyb, který mě ani ve snu nenapadl cestou v Polsku, ale z kopce) správně a fotím ovce, které se v dešti schovaly pod strom :))
 |
| před deštěm a bouřkou jedině pod strom |
Pod Davidovkami déšť ustupuje na lehký deštík a já mapuji "škody". Batoh suchý, pod goratexkou nejsem zmoklá, ale úplně zpocená, boty jedna velká potopa a kraťásky na sobě ždímu. Jelikož už se mnou slaví asi 6tileté výročí, roztrhnout se...a samozřejmě na zadku. Jako zmoklá slepice indiánským poloběhem sestupuji na Dívčí lávku a přibližuji se Špindlu, kde potkávám vycházkové špindlerovské hosty vykračující si v těch nejdražších sportovních i nesportovních oděvech. V duchu se té situaci směju, až se za břicho popadám...zpoceně-zmoklá s děravými kraťásky mezi honorací.
Docházím na autobusák kolem páté hodiny, ověřuji v kolik jede autobus, protože tam nestojí...Aha, nejede v 17:12, ale 17:45...nemusela jsem běžet.
Chci koupit dárkové oplatky, jenže suvenýry jsou jako vždy u autobusáku zavřené. Plánuji se vydat do centra a najít nějaký obchod mezi elektrickými koloběžkami a bundami s kožešinkou s oplatkami. Zastavuje mě hřmění, černá obloha a stěna kapek, která se neuvěřitelnou rychlostí blíží k autobusáku. Beru za kliku u čekárny, překvapivě zamčená! Přeci v ní někdo nebude čekat a ještě když se žene boží dopuštění, dává smysl. Pochybnou hernu hned vedle vynechávám, sice zahrádka marná není, ale tu momentálně nevyhledávám. Hotel z druhé strany už je slibnější...až na ten Gambrinus (
reklama Dane skvělá, ale i tak ho stejně nepiju), naštěstí mají příznivější alternativu Plzně. Doplňuji hladinku do autobusu, kde po pár minutách v uších s vykopávkou
Kula Shaker usínám až do Prahy.
