Pražská desítka aneb po roce opět na startu

Jsou tři hodiny do startu (v 19:30), stále trávím oběd (cílem bylo dietní jídlo), který jsem jedla v poledne...opět potvrzení, že kulinářskému umění se nemám věnovat. Kdybych si dala nakládaný hermelín, na který mám od včera chuť, by mi bylo asi lépe. Nevím, jak se obléct na start, kalhoty nebo kraťasy? Schopnost rozhodování jsem dnes už vyčerpala dopoledne, kdy jsem v DMku kupovala deodorant. Celý den opět sedím nad připravovanou kapitolou o Rusínech, konkrétně u podkapitoly statistika. To jsem myslela, že bude brnkačka a hned za mnou...vážně musí být data tak odlišná??!! 2,2 tisíce obyvatel a 3,5 tisíce už je celkem rozdíl...dohledávání původních pramenů je strašně zdlouhavé a nejlépe ve švabachu či v maďarštině, která nejde zkopírovat do překladače, aspoň si maďarsky broukám. 

Na závodním stanovišti jsem dost brzo, jdu se schovat od hluku do Františkánské zahrady, kde mě odchytávají tři slečny s dotazem, jestli mluvím česky...už jsem na ten dotaz trochu alergická, protože mi jej vždy pokládají divní lidé. Odpovídám, že ano...prý dělají průzkum pro připravovaný projekt, aby mladí našli svůj potenciál, tak prý jestli jsem ho už našla. Ehhh. Ještě tomu předcházela otázka, jestli jsem věřící, nebo nevěřící (koncept nalezení potenciálu jde z Kanady a tam jej pořádá nějaká odnož křesťanské církve). Filosofické existenční otázky s tím, jestli už se člověk našel a ví, co dělá...trefily výborný čas před závodem, kdy přemýšlíte nad správně zavázanými tkaničkami, které jsem motala nejistýma rukama z včerejšího volejbalu. Nicméně obdivuju to nadšení, které z nich čišilo, taková čistá pozitivní naivita, kterou už nemám, jestli někdy vůbec byla.

Končím s pohledem na kostel Panny Marie Sněžné a přesouvám se do víru komerčního závodu. Vzdávám se teplého oblečení (poučuku časopisu Run Czech - na závod se obleč jako by bylo o 5 stupňů více, tj. 12 stupňů + 5 = 17 stupňů => zima, ale v tričku nezmrznu). Podle pokynů se přesouvám k ještě neotevřeným koridorům. Nacházím koridor D, ale nenacházím to podstatné - vchod do něj. Jdu dál, koridor C a vchod do něj...vracím se zpět s tím, že jsem jej přehlédla...dav houstne a nedá se normálně procházet. Zkrátím to, prodírala jsem se takhle 3x, nejlepší to bylo u fronty s toikama. Nakonec jsem šla do C, slečna už to u vstupu vzdala pouštět jen ty, kteří tam patří, se slovy, koridor D už je asi plný a asi zavřený.

po výstřelu za zvuků Vltavy; zdroj: FB Run Czech

Pár minut do startu už jsme běžecké tělo na běžecké tělo, má komfortní zóna je ta tam, ale aspoň mám dobrý pocit, že jsem si na tu slávu vyprala tričko. Mluví Petříček, že má radost ze závodu a mezinárodního obsazení, zahajuje závod startovním výstřelem a melodií kratší verze Vltavy. U Svatojánských proudů probíhám startem, opět překvapení, jak je běžecké tempo "pomalé". To byl asi jediný okamžik závodu, kdy mi přišlo pomalé. Seběh do Husákova ticha je prostorný a na diagonálu, tak žádné zdržení, v tunelu se odráží radostné výkřiky běžců, u Karlínského náměstí kontroluji Žižku na koni, tuhle trasu má naběhanou na Vítkově, tak klid, probíhá mi hlavou..otočka bude kousek...otočka stále v nedohlednu, začínají první bolístky, musím dost zpomalit a vzdát se mojí vodící slečny, která při běhu tak zvláštně poskakuje, ale tempo pro protáhnutí závodem mi vyhovovalo. Psychika opět padá a zastavuje se před bodem mrazu stejně jako na v mém předchozím příspěvku o Krakonošově 55. Kolem mě běžci konverzují, rodinné, pracovní věci, jak se jim běží...nechápu. Konečně otočka a běžíme zpátky, cesta zpět se zdá být kratší, kdo by to byl řekl! Běží se mi celkem dobře. U Tišnovského tunelu stojí spousta fanoušků, konečně nějací lidé...přecijen na trati u office center jich bylo jak šafránu, ze kterého pravidelně vařím :D

Míjím šestý km, kostky u Anežského kláštera nejsou tak hrozné jako Na Perštýně (moje pracovní přeběhy), samozřejmě nevnímám barevné značení, kde jsou výmoly a probíhám jimi. Míjím brutalistické hotely, Čechův most, ke Strakovce je to z kopce, šetřím síly...ale je mi jasné, že to bude zas do kopce. U poslední otočky na Nábřeží kpt. Jaroše mě dobíhají vodiči, které jsem hledala celou dobu závodu! Mají na sobě 55min, cítím trochu zklamání, že je mám v zádech, ale mohl tam být vyšší čas. Co pár vteřin říkají, jak běžíme skvěle, že už poslední kilometr do cíle a že už můžeme začít finišovat, ale samozřejmě pokud máme síly, závod si přeci užíváme, neběžíme na krev...hmmm, áno:)) A nemáme se zapomenout přihlásit na půlmaraton do Ústí, běžec vedle mě s nimi začne diskutovat, že je to delší než 10km a že to bude náročnější...jako vážně má tohle někdo sílu řešit?! tady? Štefánikův most - slečna vedle mě vykřikne radostí a dá se do závěrečného sprintu. Moje zrychlení v závěru závodu, jistota atletických let, nepřichází.

Revoluční, konečně míjím Roxy, lidi kolem křičí, celkem to pomáhá...cílová brána se neustále vzdaluje, už probíhám cílovou měřící lištou, ne to není ona, to je jen přechod z kostek na modrý koberec...pokus u druhé lišty, to taky není ona, pod tou vedou kabely...ještě pár metrů, oslepují mě blesky automatického foťáku, konečně nafukovací brána s časomírou jako u vstupu do metra, čas horší než minulý rok, lehké zklamání, že mi letos metro ujelo.

skoro jako závěrečná od Mirky; zdroj: oficiální fotky Run Czech 

Za bránou je hromada lidí, na místě úplně zastavuji, pro tělo je to šok, ač si to přálo hned po prvních 10 minutách běhu. Lehce vrávorám, ale ustojím to. Dav mě nese vpřed. Snažím se překračovat zvratky předchozích běžců, asi to dnes nesedlo víc lidem. Doběhová euforie nepřichází, ale při ověnčení medailí (kterou dostávají všichni doběhnuvší) přichází hřejivý pocit. Celofán, matonka v lahvi (komentář slečny za mnou: "fuj, to je hnusná voda", aneb hrdý partner závodu), birell, banán. Letos vynechávám šatny, jsou strategicky situovány přímo u vchodu do zázemí = rvát se davem, to chcete, ostatní závodníci se také převlíkají všude, tak nikoho nepohoršuju. Pod bundou hrdě nesu medaili :))

pod medailí nesmrtelná trojčlenka
ke statistickým výpočtům rusínského osídlení :))
jinak 54:19 čistý čas běhu

Doma něco málo pojím, v tu ránu se mi chce zvracet, tak to jdu zaspat. Ve 3 ráno se budím s tím, že mozek už není schopen vygenerovat lepší sen na protažení nohou a musím to holt udělat při vědomí, a taky se najíst, mám strašný hlad.

Za rok opět u Obecňáku? Kdo ví, teď držte palce, ať hlavně dopíšu už ty Rusíny, a taky ať za 2 týdny budu v lepším i fyzickém naladění na komorní ADRA běh.

Krakonošova stovka aneb už to asi nepůjdu

Po posledním závodě Krakonošovy 100 respektive mém kategorii 55 (respektive 58 km) jsem si říkala, že už NIKDY se nepřihlásím. Letošní ročník se mi rozležel v hlavě a přihlásila jsem se. Zajímalo mě, jestli to tentokrát dojdu a překonám osobák 10:53, přeci jen 2x jsem úspěšně dokončila a jednou kvůli velmi nepříznivému počasí nedokončila (zato byla fit na protančení se až do rána na Markéty svatbě).

ročník 2016 s osobákem 10:53...jaký bude o 3 roky později?!

Pořád bylo dost času na trénink, ostatně jako vždy. Trasa byla zveřejněná až koncem května, uzpůsobila jsem proto tomu plány tréninkových tras v Krkonoších. Jednak fyzické cvičení do kopců a skopců, jednak psychické cvičení, aby mi ta cesta nepřišla tak dlouhá. 

tahle hřebenovka snad nikdy neomrzí!

Objevila se totiž novinka! Vždy se jde Polskem od Špindlerovky, tentokrát se pokračovalo po červené po česko-polského přátelství a scházelo se až ke Střeše Akademické, pak až do Karpacze (města, o kterém jsem psala v odborném článku o kulturním dědictví, doktorát mě nenechá odpočinout ani na závodech, haha), z města pak po červené nahoru přímo pod úpatí Sněžky. 

červená dá celkem zabrat

Když jsem to šla na tréninkové trase, myslela jsem, že cestou dolů (do Karpacze) mi upadnou kolena, jaký to byl prudký skopec, cestou nahoru zase stehna a plíce, protože stoupání je jak po černé sjezdovce pro lyžaře bez pudu sebezáchovy. Výlez na Sněžku, který byl v rámci tréninku zahrnut také (abychom mohla jít na pivo Trautenberk na Pomezky), byla už brnkačka. 

Ten Trautenberk!

Trénink byl velmi poučný, protože byl jen na 30 km bez výstupu na Žalý a další dva dny jsem nemohla chodit včetně bolesti příčné klenby. Ta pokračovala do dalších dní, takže z tréninku byť jen běhacího po Praze sešlo (ještě se k tomu přidaly migrény a stehy na zádech, takže zase SUPER POCTIVÁ PŘÍPRAVA!).

Den před závodem jsem již s tradičním doprovodem věrných fanynek (máma a Mirka) brouzdala po vrchlabském náměstí, kde letos probíhal první řízený průběžný start po skupinách dle jejich sil – běžci až po poslední chodce. 

úplně zapadla mezi závodníky! pořadatelé měli strach, že nemá číslo na batohu!

Náměstí bylo zrekonstruované na pořádnou výheň (třeba tam jednou vyrostou stromy), byla nafouknutá brána se jménem sponzora, moderátor mluvil k věci a potřebné info. Mezi startujícími převládali spíše muži střední věk až nekonečno (ženské spíše s věkem jejich pubertálních dětí a přechodem). Po výstřelu i nejpomalejší skupina odběhla, ne odešla!

povedené, ale ta výheň

V noci téměř nespím. Po šesté ráno si jdu vyzvednout startovací číslo, v baličku je skládací kelímek. Pokyny, že si jej mám vzít s sebou sice nedostávám, na poslední chvíli jej přidávám do batohu…jak se hodil! Před startem je trochu chaos, moderátor čte trasu stovkařů a ne naši zkrácenou, tak dostávám info o Harrachově, kam doufám nepůjdu, to bych se musela ztratit. Při pohledu na ostatní startující závodníky to na mě trochu začíná padat…všichni mají profi výbavy, hlavně prakticky nic nenesou. Společně s paní, která vypadá, že jí je tak 70 let, mám největší batoh. Přeci jen se mi nechce jít do hor, kde se neustále mění počasí, i když to předpověď nenaznačuje, jít bez větrovky, vody a svačiny. A skládacího kelímku. 

i kvůli 55kařům se nafoukla brána
(doufám, že už jste si něco od té značky objednali, když už ji tu vidíte podruhé!)

Start je letos posunutý ze sedmé ráno až na osmou, to nebylo moc moudré, předpověď ukazovala velmi vysoké teploty i na horách. Před startem přiběhl první stovkař, opět měl kratší čas na 100 km než já na 58 km. Ani nevypadal zdrchaně. V osm hodin zazní výstřel, bohužel ne od Krakonoše, to mají jen stovkaři, vyrážíme. Skoro nikdy neběží, mám radost. Jsem v první třetině závodníků a celkem držím tempo. Respektive to tempo, které mám vždy…úsek na Žalý je nejlepší, do kopce mám 7km/h a jsem v pohodě. Jenže letos jsem v pohodě nebyla. Už v prvním kopci mi začalo být zle…to na psychice vůbec nepřidá. Stoupání na Žalý, kde jsem vždy každého předbíhala, vůbec nedávám, musím dokonce i zastavovat! Všichni pomalejší mě předbíhají, je mi hrozně, fyzicky a hlavně psychicky. Neustále mi v krátké smyčce zní: „Jestli se cítíš takhle, tak to nedáš“. Snažím se smyčku rozbít a nemyslet na nic, ale nejde mi to. Doplazím se na Žalý, je mi strašné, ale úplně neuvěřitelné vedro. Oblečení je komplet mokré. U rozhledny mě zachraňuje občerstvení, vypiju asi půl litru vody a ještě ionťák. Na stanovišti nejsou skoro žádné kelímky, otázka personálu: „Nemáte snad vlastní?“ mě vážně pobavila, ostatní závodníky naštvala. 

Ionťáky mě postavily trochu na nohy, padá rozhodnutí, že jdu dál a uvidíme ve Špindlu. Jde se mi dobře, cesta až do Špindlu je střídavě rovina a skopec, takže skoro celou cestu běžím. Ve Špindlu zachraňuji pár závodníků, kteří marně hledají stanoviště u autobusového nádraží, kde bylo vždycky, pak se vydávají po špatné cestě někam pryč…přitom v pokynech bylo napsáno, že je stanoviště u Dívčí lávky…ale proč číst pokyny, to čtou jen ty nemanažerské pozice. Občerstvovačka byla taková rozpačitá, byl jen chleba se sádlem, které (vědomě) nejím, žádný chleba s medem jako vždy. Někteří závodníci stanoviště přechází a nenechávají si načíst čas, personálu u časomíry je to nějak jedno. Mezitím, co do sebe tlačím suchý chleba, nadávají dvě závodnice personálu, že došla voda. Jak se z dozvídám, jsou to stovkařky a je to už několikátá občerstvovačka, kde není voda. Personál se sluní a nechá paní vynadávat s tím, že neví, kdy přijedou s vodou. Nabízím závodnicím na trati svojí, ale prý mají, jen jim vadí princip. 

Na Lužické dávám polívku a čaj, který znehodnocuji cukrem a citrónem…stejně je to určitě pytlíkový pigi čaj, tak mu to nevadí :) U Špindlerovky houstne provoz, přecijen už jdu stejnou trasu se stovkaři a do toho ještě turisté, kteří se nechali vyvézt na hřebeny. Nejlepší poznámka pochodu přichází, když stoupám nad Špindlerovkou. Starší pár (tak kolem 80 let) je za mými zády a paní pronese: “To je v prdeli, už jsme 15 hodin na cestě a jsme teprve tady.“ Dochází mi, že jdou stovku, polknu a mažu dál. Jde se mi čím dál tím lépe. Nejvíc úsilí mě stojí předbíhání lidí, kteří jsou pomalejší. Slunko peče…cítím, že můj krém s UV padesát už jsem vypotila a pomalu se škvařím. Nechce se mi ale zastavovat a hrabat v batohu, byť jsem si ji dala celkem dostupně, ale zapomněla jsem kam. U Slunečníku si dávám vodu, fotím se pro Ninu na „našem místě“, kdy jsme ještě neměly mobily s navigací a bloudily jsme na hřebeni. Nějací Poláci se mě ptají, co to je za závod, česko-polsky se „domlouváme“, ale běžím dál. Pálí to čím dál víc, ale jdu tak rychle, až skoro běžím. Nechci ztratit tempo a hlavně vybojované pozice, kdy jsem předešla všechny turisty. Jako socka zastavuji u skupinky Poláků, kteří se mažou a dřív než je požádám, tak se sápu po opalovacím krému s tím, že jej mám někde v batohu. Prý že mi ho vyndají, šprýmaři! Mažu si nos a běžím dál. U Střechy Akademické se na chvíli zastavím, napiju a pořádně namažu, slunce má čím dál větší sílu. Namasíruju kolena a sbíhám do Karpacze. 

Na občerstvovačce v Karpaczi si dávám konečně chleba s marmeládou a poslední zbytky ionťáku (za mnou šly ještě 2/3 závodníků). Dokonce potkávám jednoho západního závodníka, prý až z Belgie (říká něco ve smyslu „it is sucks“ a že chce pivo (teplé nealko měli, mňam!)). Čeká mě nejhorší část závodu, výstup pod Sněžku. Na trase narážím na dva závodníky, kteří mluví nahlas a pořád…hrozně mě to ruší, ale nejde jim lehce uniknout, jdou dost rychle…jak to dělají?! Dokáží mluvit a zároveň takhle rychle jít. Do kopce je to menší utrpení než při tréninku, přeci jen jsem věděla, co mě čeká. Těsně pod koncem kopce to bylo co krok, to zastavení, doslova visím na holích. Lidé, kteří jdou dolů, mají v obličeji dost vyděšený výraz, když mě vidí. 

Vydrápu si zuby nehty nahoru a odpočívám na lavičkách pod Sněžkou. Nějací lidé se mě ptají, co to je za závod, přibližuju jim trasu, tak kroutí hlavou…mají prý „jen“ celodenní výlet z Pece na Sněžku a zpátky, že by prý děti víc neušly (zas ty výmluvy na děti!:). Po chvíli sezení vyrážím na Luční, má tam být stanoviště nově s jídlem -> jsou to rohlíky, pečené přímo na místě. Jsou výborné, ale na 40. km úplně nechcete suchý rohlík, ale spíš nějaký banán… Doplňuju vodu a místní šťávu (jedna kapka sirupu na barel vody), prý už jim skoro došla, tak šetří, ionťák došel…nejen já kroutím hlavou, přeci jen nejsem úplně na zadních pozicích. Prý si máme stěžovat pořadatelům. Pokračuji dál, pořádné cukry z malinovky si dávám na Bufáči (Chata Na rozcestí) – mají nový koncept, vypadá to tam dobře, ne jako za mých běžkařských dob s tatínkem. 

Od Bufáče už jen skopce, stehna při každém otřesu vypadají, že chtějí odejít z mého těla, na chodidlech cítím puchýře, ale není síly to nějak řešit. Nejdřív jen jdu, pak zjišťuji, že běh bolí jen o trochu víc a dostanu se dál, tak běžím i Lahrbushem. Vzpomínám na tatínkova slova, jak je Lahrbusch strašný kopec, a dávám mu za pravdu, akorát dolů je to horší než nahoru. Bleskne mi hlavou, kdyby byla energie, tak s ní i nechápavě kroutím ze strany na stranu, že mi vůbec nedochází všechny ty zimní ročníky, kdy se dospělí vraceli pravidelně po tmě z hřebenů a sjížděli tuhle umrzlou hrůzu na běžkách, samozřejmě vždy řádně posilněni alkoholem…holt generace mých rodičů, ta se ještě řídí heslem, co tě nezabije, to tě posílí! 

Ze Strážného už jdu sama, v hlavě mám jen vidinu cíle, když si představím fandící mámu a Mirku, tak se mi chce brečet, tak na ně raději nemyslím, protože bych musela někde hledat kapesník. Ve Vrchlabí vede cesta zkratkou (sejít/seskočit asi 3 kroky z příkrého kopce), která pro závodníky je horší, než kdyby zkratku obešli. „To si dělají prdel?!“ neznělo v hlavě jen mně, ale i nahlas závodníkům, které jsem měla v zádech. Na posledních 100 metrech mě předbíhají nějací 2 chlapi s větou, že „pardón“ nebo spíš „haha“, že mi zkazí pořadí. S výrazem „jste mi momentálně úplně ukradení (myslím, že slovo ukradení odrážel silnější/peprnější výraz)“ si v duchu říkám, že mi je to jedno, protože sleduju pořadí ženských!   

V zatáčce před DDM Pelíšek už stojí fandící máma, Mirka je za cílovou páskou a snaží se mě vyfotit na tlačítkový telefon, což se celkem povede! 

10:14:27 slečno, běžte si pro diplom a pak na guláš/kyselo a pivo

Nechávám si zapsat čas 10:14:27 a jdu si pro diplom. Osobák! Jupí! Jsem desátá z žen! Z celkově došlých 65 (celkem odstartovalo 85 žen). Na první v cíli jsem měla 2,5h...přitom na prvním stanovišti nás od sebe dělilo jen 9 minut! Krom diplomu se dostávají ještě nějaké skleněné medaile od místního skláře…ale zase jen stovkaři! I těch 58 km je krev, pot a slzy. Mirka mi jde pro pivo a kyselo. Shazuji batoh, tentokrát jsem opravdu bundu ani kalhoty nepotřebovala, celou dobu bylo kolem 25 stupňů bez větru. Sundávám boty a zjišťuji, že mám celé krvavé nohy, leknu se, že puchýře praskly, ale pak si vzpomenu, že mé staré boty barví, že je to jen barva! Jdu si pro sandály a říkám mámě, to není krev, což nepomáhá, aby se vyděsila s výkřikem „krev!“. Pojím trochu kysela a vypiju půl piva, holt Krakonoš vařený z mechu, kapradí a jehličí ani po 58 km slečně moc nechutná. 

diplom a trasa 2019

Po chvíli zvedáme kotvy a jdeme se najíst do hospody na náměstí. Tlačím do sebe nějaký salát a místní vrchlabské pivo Medvěd, to už je jiná liga. Celkem svižně dojídáme a dopíjíme, nad Vrchlabí se žene boží dopuštění. S prvními kapkami dobíháme, teda to je silné sloveso, moje chůze/běh byla vtipnější než Silly walk Monty Pythonů. V noci to bouří, hromy, blesky déšť, snad už byli všichni závodníci doma, tohle bych na posledních kilometrech potkat nechtěla. Mezitím, co si spínacím špendlíkem ze startovního čísla operuji puchýře, sledujeme v TV záznam půl maratonu v Olomouci, kde byly teploty na padnutí, obdivuju všechny, kteří doběhli. Po chvíli to vypínáme, po startu a odtrhnutí od skupiny je pohled na běžícího sólistu trochu monotonní (ano, jako sledovat šachy:).

Další den vyrážíme na krátký výlet. S maminkou vyjíždíme Medvědínem na hřebeny, odtud na Vrbatovku, Labskou, kousek k pramenům Labe a zpět (cca 14km).

chodníčky přes rašeliniště

První 4 km jdu jen po špičkách, protože na patách mám puchýře, nakonec je zašlapu a chodím celkem normálně. Těsně před horní stanicí Medvědína během zpáteční cesty začíná pršet. 

směr Vrbatovka

Podle radaru má pršet pořád, rozhodneme se už trochu zmoklé, že lanovkou pojedeme i za deště a nebudeme čekat další půlhodinu nahoře. 

Snad budou sloužit dalším generacím jen pro potřeby dějepisného charakteru 

Sjedeme, pěkně promokneme ještě cestou přes Špindl, mrznu. V hospodě se převlékám a kontroluji radar, začalo být totiž slunečno. Mrak, který se měl točit nad námi ještě 2 hodiny, tak zmizel. Aspoň se mi konečně hodí náhradní oblečení, které jsem nosila včerejší celý den na zádech.

elegantní Labská, ovšem už jen s Krakonošem, polotmavý Paroháč jen na Luční
otázka zní: kde nás ten déšť chytne?

Další dny chůze docela utrpení, nyní stále nejsem rozhodnutá se přihlásit zase za rok. Ale kdo ví…minulý rok jsem si taky říkala, že běh na 10 km v Praze s tisíci závodníky není pro mě. No a za týden si jdu vyzvednout startovní číslo. Samozřejmě celá řada bolístek před závodem, takže zase superpoctivápříprava!

Ano, šli jsme (ještě s bráchou) na Letnou s Milionem chvilek

21. srpna 2019 aneb buďme odvážní, mluvme spolu!

Předesílám, že tento příspěvek je popis subjektivních pocitů, které jsem prožila mezi 18.-22. hodinou 21.8.2019 na akci připomenutí událostí 21.8.1968 a 1969 s následným pochodem. Věnován je hlavně mojí mamince, která se mnou měla jít, ale nakonec nemohla.

Před šestou přicházím na Václavák, který se pomalu plní, ale vstup do metra Muzeum ještě funguje. Nacházím místo a po Martě Kubišové vystupuje několik řečníků, některé je slyšet méně, některé více.

i koloběžky jsou v davu

Asi největší stopu ve mně zanechává lékařka, která měla službu v nemocnici Na Františku. Přemýšlím nad tím, že mohla konečně říci, jak to tenkrát bylo, vynést na světlo světa tu bezmoc a naprosté ohnutí pravdy, co se tenkrát v nemocnici událo. S lehkým zpožděním po mluvčích se dav pomalu začne posouvat do ulice Politických vězňů. Jakmile se do ní celý nasouká, držíme minutu ticha za padlé i za zmrzačené. Postupně se začínají posílat křídy na obkreslení chodidel. Na prosbu Mikuláše okolí nekreslí po domech a památkách, jen po zemi, však se toho na ní vejde hodně. 

na zem se toho vejde

Chci poslat zásobu kříd, kterou jsem obdržela od maminky dál do davu, jenže zrovna končí minuta ticha a spustí se ohlušující pískot. Křídy přechází do dalších řad, schovám je tedy na má budoucí učitelská léta. Pokračujeme krok-sun-krok kolem sídla KSČM, kde pískot opět zesiluje s výkřiky "vrazi"! Křižujeme Jindřišskou, kde přede mnou zastavuje policie tramvaj! TRAMVAJ! Poprvé před chodci zastavuje! Přecházíme už svižněji přes Příkopy, kde budu za 2 týdny stát v nějakém koridoru s číslem 754 a čekat na úvodní tóny Vltavy...na sucho polknu, moc natrénováno zrovna nemám. Pokračujeme dál kolem zmatených turistů Prašnou bránou, kolem nového pomníku padlým v Králodvorské ulici. Pokládám k růžím a dalším krasavicím afrikány (s tím žlutým plevelem), díky mami! :) Pokračujeme dál Celetnou, kde turisté nemají v protisměru šanci na Staromák. Jdu pozdravit Irenku, ale rychle se vracím do průvodu. 

panda a lední medvěd s vlajkou EU

Před radnicí stojí velká panda a lední medvěd. Za nimi dav s ohromnou vlajkou EU. Po chvíli to panda s medvědem balí. Zrovna se k nim posunu, prý jsou to Ukrajinci, paní jim říká, že by tohle na sobě už tuplem neměli nosit! Pán dodává, ať nejsou na Staromáku, ale že jim dohodí práci v lánských zahradách! Posunujeme se velmi pomalu k orloji. Je před osmou, všude spousta natěšených turistů...jsem téměř pod orlojem, když spustí, směju se té chvíli. Jakmile zakokrhá kohout a rozezní se zvony, lidé začnou skandovat, už-jim-zvoní! už-jim-zvoní! :)) Pozvolna zrychlujeme, na Malém náměstí, které se stalo jednou velkou restaurační zahradou, zaslechnu konverzaci mezi číšníkem a hostem Hardrock café, jak mu číšník anglicky vysvětluje, co se děje...z hosta moc nečiší vzrušení, vlastně z něj nečiší vůbec nic. Pokračujeme již svižně kolem knihovny na Křižovnickou, konečně si po ní můžu svobodně vykračovat, po té ulici, kde jezdí pořád auta a tramvaje. 

pěší Křižovnická není tentokrát oxymoronem!

Před Staroměstskou mosteckou věží jde opět do tuhého, návrat k netanečnímu kroku krok-sun-krok. Nicméně si všímám, že tentokrát turisté uhnuli a stojí na straně, koukají, či si dav točí, my jsme ti, kdo může po Karlově mostě jít. Kapela, která na mostě hraje staročeské odrhovačky přestala hrát, pouze houslista velmi jemně a pomalu broukal na housle Kde domov můj...úplně jak závěrečná scéna z Pelíšků. Jakmile lidé uviděli Hrad, začali skandovat - už-nás-vidí! Pan kameraman jen suše pod vousy dodal, škoda, že tam není. 

turisté se drželi stranou

V Mostecké míjíme nejslavnější koš Prahy a zastavujeme u Roesela, čekáme, až policie zastaví dopravu. Čekají i popeláři, snad z toho nebude další průšvih. Přes Malostranské náměstí se vydáváme do Nerudovky a začíná se znovu skandovat - na Hradě je strašidlo (zkuste si zaskandovat slovo "strašidlo":)). Čím víc stoupáme, tím jde dav rychleji. S davem jde rodina Číňanů, už je pomalu dávám do škatulky "turisté" (v tom negativním slova smyslu), když tu najednou vidím, jak má jeden z nich na batohu placku s Milionem chvilek. Napadá mě, jestli tu jdou za Hong Kong? Zatáčíme pod Schwarzenberským palácem k Hradu ulicí Ke Hradu. 

Nerudovka z Ke Hradu

Dav volá - už-jsme-tady! už-jsme-tady! U TGM je základní tábor, jdu si stoupnout za Masaryka a koukám na Hrad. Přede mnou se právě připravuje Jiří Hynek na živý vstup do ČT. Ten je tak neuvěřitelně vysoký! 

vidím živý vstup živě!

Hraje Kryl - Veličenstvo kat a Bratříčku. Poté si bere slovo Mikuláš a žádá příchozí, aby si ještě postoupili víc nahoru. Lidé se jako jedna masa pohnuli kolem TGM, bylo to jako kdyby cirkulovali kolem Kaaby. 

kolem TGM se vše točí

Mikuláš začne otázkou: "Co jsme sem dnes na Hrad přinesli?" Nastalo řečnické ticho, které proťala odpověď: "trenky"! :) V projevu zazněla citace Ústavy, článek 72 a 68...než jej Mikuláš stačil nalistovat, někdo z davu pronesl "nepokradeš", vzápětí "odstoupíš"...V závěru byla prosba opět na křídy! Moje příležitost, které jsem se hned chopila a skoro všechny poslala kolemstojícím, jedna paní mi dokonce 2x poděkovala (díky, mami!). Ještě nějaké křídy mi zbyly, takže učitelská kariéra není zatím ztracená! Mikuláš pak dodal, že těmi křídami začal třídní boj:) Samozřejmě padly zásadní myšlenky, o kterých je třeba přemýšlet a diskutovat...ta hlavní je již v názvu příspěvku: buďme odvážní, mluvme spolu (vztaženo o tom, co se v daných letech stalo, jak to prožívaly naše rodiny a rodinní příslušníci a co se děje dnes). 

buďme odvážní, mluvme spolu!

Po půl desáté se rozcházíme, jdu se projít přes město, míjím Angelato, ale nakonec si nedám, až zítra, po konzultaci, na kterou a ze které bych nejradši šla kanály a během ní by ani popelářské auto nestačilo sypat popel na mou hlavu. Ale to je až zítra. Dnes jsem ještě odvážná a mluvím, tedy píši sem.

54th KVIFF aneb 13 komplet filmů, 2 rozkoukané, 1 koncert, 1 divadlo, nekonečně baget a bublin v hlavě

Neděle, den po návratu z Varů...jsem ráda, že mám jeden celý volný den na to se dát dohromady. Přijde mi to jako věčnost, kdy jsem se odstřihla od reality...přitom to bylo teprve minulou středu. 

crew 54th KVIFF

Středa - den první aneb Egypt...proč?!

Sraz u mekáče na Smícháči před sedmou, poslední ladění filmů, passů, taktiku bookování. 6:59 prožíváme nejdelší minutu života, tlukot srdce prostupuje úplně celým tělem...7:00! Rezervace na skupinky "divné filmy" (Káťa, Markéta a já), Mrtví neumírají, Monos, Takové krásné šaty (odkazy na čsfd níže). Vychází mi Monos, Kátě Mrtví neumírají, Takové krásné šaty neúspěšné ani u jedné...náhradník Paměť - zrod Vetřelce...úspěšný! 

skupinka "divné" filmy před dokumentem o Vetřelci

Minutu po sedmé spokojeně odcházíme s rezervací tří filmů na čtvrtek. Za zvuků Kasabian vyrážíme na cestu, 7:41 držím lidl akci prosecco a bubliny stoupají do hlavy a pocit blaženosti se rozprostírá celým tělem. 

Díky Niny úžasným kamarádům vyzvedáváme o dvě hodiny později passy a lístky na filmy sekce Pocta Júsufu Šahínovi (po festivalu mu šla procenta dost dolů), konkrétně na Šestý den a Alexandrie...proč? Šestý den byl celkem zajímavý, pohled na tehdejší společnost a řešení osobních problémů, ale Alexandrie...proč? byl vskutku výstižný název filmu, zejména jeho druhá část...proč? To si klademe stále...nešlo to vydržet, tak rychle se měnící scény, dialogy a nepochopení děje po celou první hodinu...odcházíme 4 minuty před začátkem filmu Muž budoucnosti. Velký sál naštěstí nepraská ve švech, takže se dostáváme úplně v pohodě. Usedáme na přesně na KVIFF znělku s Jude Law...ještě že je v sále tma, jsem úplně celá rudá a nemůžu dýchat...společně s Káťou v této fázi scény téměř omdléváme. Film je pomalejšího tempa, chladná chilská Patagonie a vztah otce s dcerou, neustále hledám v tašce kapesníky. Večerní/půlnoční film (od 22:30) Kouř nakonec s Káťou vynecháváme a vydáváme se na PJ Harvey, ve Varech je znatelně méně lidí a do Lázní III je velká pravděpodobnost se nacpat než do sobotního Malého sálu. Kouř byl prý super, atmosféra ve Velkém sále byla neuvěřitelná, lidé řičeli, hlavně loutková scéna na Je to fajn (posuň na 4:33) a pak na tu reálnou. Čekání jsme s Káťou na schodech Lázní III ukrátily Tarapacou Cabernet Sauvignon (billa sleva trvala až do konce festivalu...takže jsme si čas následně krátily celkem často). PJ Harvey a její A dog called money vynikající...resp. pro ty, kteří ji poslouchají. Dokument se zaměřuje na její poslední desku, jak byla natáčena (studio bylo přístupné pro veřejnost a koukalo, jak nahrávají v přímém přenosu), odkud brala inspiraci na jednotlivé písničky (melodie i texty)...až neuvěřitelné kolik je práce za 4 minutovou písní.

Čtvrtek - den druhý aneb silné filmy

Do fronty jdeme všichni (bylo nás 7)...kolem 6:30 načínáme prosecco s tím, že nás určitě zahřeje a modré prsty na rukou rozmrznou.

mezi 6.-8. ráno má člověk před kasou dost času

V sedm máme další nejdelší minutu života, skupince "divné filmy" Parazit, Lilian a Psi nenosí kalhoty vychází a odchází na snídani. Skupinka "boží filmy" pokračuje v čekání ve frontě a připravuje taktiku kódů filmů, které řekne u okénka jako první. 

po výlovu lístků kolem 8:20

Od devíti startujeme Mrtví neumírají, Jarmusch, který na mě nebyl tak strašně dlouhý i pobavil, můžu vřele doporučit (i přes to, že měli Vráťo škrtnou ten úplný vysvětlující závěr). Následuje Monos, kolumbijská guerilla křížená s dětskými vojáky, odcházím s žaludkem v krku a otřesená (zároveň mám materiál do výuky), opět doporučuji (Káti to byl film číslo jedna celých Varů!). Po filmu odpočinek, snaha "dospat" těch pár hodin minulé noci (a mého 1,5 měsíce cestování po auditech). Do víru Varů vyrážíme v podvečer. Paměť - zrod Vetřelce je rozhodně k doporučení fanouškům Vetřelce. Já jako ne tak silný fanoušek jsem byla okouzlena takovou podrobnou literární i filmovou rešerší, která předcházela vzniku Vetřelce. 

Káťa měla dotaz!

Na samotný půlnoční film (23:59) již nezůstáváme, nezbývají nám síly...aneb zítra je od brzkého čekání ve frontě u kas taky den. Takové krásné šaty byly prý hodně bizár...ale prý by se nám to líbilo (dobrá Nino, bereme tě za slovo a vydáme se na něj na Šary Vary).

Pátek - den třetí aneb děj filmů nečekaných zvratů

Ve frontě jsme jen s Ninou, prosecco nakonec vynecháváme a místo toho dáváme kafe. V sedm s Ninou moc nedáváme rezervace, bookujeme pouze na jeden pass vždy pro nás, protože místo posunutí displeje obě mačkáme "rezervovat" (je to moc blízko u sebe). Informační šum způsobuje, že skupinka divných filmů má úspěšné rezervace na filmy, které se časově kryjí, což se dozvídám až později, kdy už koupit čtvrtý film nemohu, jelikož je klasická 0 volných vstupenek. 

kolem 6. ráno u kas

Film opět od devíti, Falešně, severská (tragi)komedie...zprvu se neustále smějete, závěr zvrat, je vám trochu na hodnotovém a morálním žebříčku nevolno. Za 23 minut po filmu další nálož - Parazit. Z Dánska se přesouváme do Jižní Korey...kdo prý neviděl Parazita, jako by nebyl ve Varech (zdroj). Po dvou hodinách filmu, u kterého se ani chvíli nenudíte, smějete se...opět jde do tuhého a říkáte si, jak to vyřeší??, pak pár nechutných scén asijského stylu...závěr nečekaný zvrat. Po odchodu ze sálu mi to pořád šrotuje v hlavě a probíhají diskuse o překvapivě rozevřených nůžkách jihokorejské společnosti. Vydechnutí do 15:30 a přesun z Jižní Korey do USA, přechod ruské dívky jménem Lillian pěšky z New Yorku přes Beringovův průliv do Ruska. Pomalejší, občasné dialogy, velmi obrazově silné dílo rakouského režiséra...doporučuji, proniknutí do každodennosti amerického venkova, ze kterého běhal až mráz po zádech. 

Na Mall TV stage stíháme Vosto5 a jejich nový pořad Drbu vrbu na téma kultura (že by náhrada za TOP sekret?)...motto kultury "pomáhat a bavit" je (tragi)úsměvné i teď a shrnutí památek stálo také za to, asi to odcituju do disertačky, viz od 4:56. 

Vosto5 aneb pomáhat a bavit

Po představení se vydávám ulovit lístek na večerní koncert MIDI Lidi, začínají až o půlnoci, to po filmu akorát stihnu. Slečna za pokladnou dostane záchvat smíchu, na cože to chci lístek?! Zvedám oči a kroutím hlavou...Odpočinek v parku, taparaca syrah a prosecco...poctivá příprava na koncert než na poslední film toho dne, Psi nenosí kalhoty. Komentáře čsfd byly lepší než ten film...s malou přestávkou během filmu (aneb moc prosecca) jsem film dokoukala, kdo se bojí zubaře, nechť během scény trhání zubu obyčejnými štípačkami zavře oči.

Ze sálu Husovky sbíhám do Císařských lázní (které jsem jako příklad dobré praxe citovala v tezích disertačky), prostoru pro koncerty a DJ sety až do svítání. 

vřava v hlavním sále

MIDI Lidi v plném proudu, cpu se dopředu, po chvíli jsem u zábradlí a tvořím první řadu. Petr mě po chvíli zdraví uprostřed písničky, je příjemné, že si mě ještě pamatuje. 

MIDI Lidi jako na dlani

Kolem mě jsou rozdivočení náctiletí, holky v závěru koncert (skoro) sundavají kalhotky. Pocit blaženosti z komba vín se přehoupl na protipól, rozhlédnu se kolem sebe a hlavě mi ve smyčce běhá "holt už seš stará". 

jsem tam! jsem na instagramu i FB!

Chvíli ještě zůstávám, v okolí Petra a Vosto5 si uvědomuji, že znovu musím na představení Proton!!! Vybíhám kopec nad lázněmi a stíhám ostatní (máme jedny klíče pro 7 lidí), kteří byli na půlnočním filmu Sedm důvodů útěku (od společnosti), který mě také lákal, skupinka "boží filmy" postupně sestavila děj...střídavě totiž v sále spali, myslím, že jej nakonec ohodnotili jako "divný".

Sobota - den čtvrtý aneb dokumenty, kam se podíváš

Spím až do sedmi (takže opět asi 4 hodiny). Na devátou na film, který jsem nutně musela vidět, V náručí Morfeově, ze kterého nakonec odcházíme po půl hodině, anotace byla holt silnější den film. Přebíháme na Bílou karavanu, letos jsme ještě neviděly něco antropologického, loňské středoasijské filmy vystřídal gruzínský (tedy z doby SSSR, ale z ruštiny neuslyšíte ani zblo). Rychlá bageta, frisco aperol jako vyprošťovák do fronty do Sálu B na Konfuciánský sen, na diskusi jsme nemohly zůstat, tak mi vrtá hlavou do teď, kolik lidí v Číně má vymytou hlavu a zachází s texty učedníků úplně jinak, než jak bylo učedníky plánováno. Běžíme na závěrečný film o Michaelovi Hutchence, zpěváku INXS. Dokument jsem také musela nutně vidět, i když mě hudba INXS neovlivnila, zato obal CDčka Elegantly Wasted z 97. roku, které se válelo bráchovi doma na stole a asi jím bylo pouštěno i v UZI, se mi zarylo do paměti. Navíc, když mi brácha tenkrát řekl, že se frontman kapely oběsil...nyní po 22 letech už vím proč...(mimochodem Michael měl v mládí rysy Davea Gahana a později s černými vlasy Bona:)) Vary uzavíráme u okénka legendárních palačinek (s čokoládou a banánem, pěkně na prase) a za zvuků soundtracku Kill Bill valíme do Prahy. Jdu hned spát a spím tvrdě 12 hodin. 

Neděle - den pátý/první aneb zpátky do reality

Ráno mě přepadá ten samý pocit, co prý zažívají (já jej nepoznala) studenti vracející se z erasmu "co tu dělám? co mám dělat? jak se mám zapojit do každodenního života?". Pouštím si INXS a píšu na chat Vary 2019, že "jdu do Billy pro snídani" a že "můžu vzít po cestě kafe", "kdo chce?", odpovědi jsou formou fotek...

tradičně aneb palačinky akorát místo papírového tácku talíř

stylově aneb čaj v 54. hrnku

Po mé osobní zkušenosti z erasmu už vím, že na jih Španělska už se nejspíš nikdy nevydám, ale po strávených pár dnech ve Varech se nemůžu dočkat 55. ročníku...takže Nino, jaká je nabídka na bookingu? Káťo, co vybereme příští týden na Šary Vary?

Dodatek na závěr aneb vznik skupinky "divné" a "boží" filmy

Velký se ptal, jaká skupinka je picí a jaká filmová; Nina na to...(a ano, vím, že máš už rok jiné příjmení a proti Kubovi nic nemám:))

Serfaus-Fiss-Ladis aneb nebeské lyžování

A je to tady, první den v práci po 4denní lyžovačce v rakouských Alpách. Připadám si jako lama v optice a vůbec se nejsem schopná probrat do mého každodenního fungování neziskovka-univerzita-kulturně-společenský-sportovní život. Přitom to byly jen čtyři dny, ale mentálně jako věčnost, ze které opravdu bolí (i fyzicky) se vrátit. 

sjezdovky, kam se podíváš!; zdroj: vlastní

Kdy to začalo? V podstatě minulý rok, kdy jsme chtěly jet s Irenkou na lyže do Alp. Tenkrát jsem šťastnou náhodou vybrala středisko Saalbach Hinterglemm Leogang. Irenka nakonec ochořela tak, že nemohla vstát z postele, já nikoho nesehnala, tak jsem jela sama. V daný čas a životní období to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Během tří dnů jsem najezdila 180 km a zažila od azura až po nefalšovanou bílou tmu, která mě ovšem neodradila od ježdění.

Saalbach 2018 v azuru; zdroj: vlastní

Saalbach 2018 s mraky; zdroj: vlastní

Saalbach 2018 aneb mraky se zvedly z nížin; zdroj: vlastní

Letošní souhra okolností způsobila to, že se společný zájezd vydařil. A ne s ledajakou společností, skokový nárůst ode mě samé a jediné na čtyři účastníky (tři účastnice: já, "ta" výše uvedená Irenka, Ráďa a jednoho účastníka: Honza), i přes navýšení byla zajištěná kvalitní konverzace! Středisko bylo (na osobní doporučení) vybráno Čechy prozatím neobjevené Serfaus-Fiss-Ladis. Velký areál, spousta (širokých) sjezdovek, spíše červené a černé než modré a spolujezdci aktivní lyžaři než lehátkoví opalovači, ideální kombinace. 

Lehkou nervozitu pár dní před odjezdem vyvolalo neustávající husté sněžení, které způsobilo v celé oblasti nejvyšší stupeň kalamitního stavu. V den odjezdu byla prvně prohrabaná cesta Garmischem, a a ní návazné cesty. Na ubytování jsme se dostali bez několika hodinových kolon, které byly běžnou součástí kalamitního stavu předchozích dní. 

příjezdová cesta k apartmánu protažená pár hodin před naším příjezdem; zdroj: vlastní

Vybraná apartmán ve Fliessu splňoval všechny naše požadavky (až na netopící topení, když jej zrovna člověk potřeboval, levný proud je holt mimo špičku). 

výhled z okna; zdroj: vlastní

labutě, kam se podíváš...prý asi věděli, že přijedou fanoušci Čajkovského!; zdroj: vlastní

Kompletně vybavená kuchyň a velký jídelní stůl na energické herní večery. Dojíždění autem do Fissu (cca 20min) bylo rychlé a svižné, i přes plno zákrut o téměř 180 stupňů (apartmán byl v kopci, ze kterého bylo třeba sjet, a pak zas vyjet k lanovce). 

Irenka byla už po třetí na stejném místě vyhozená...a to ještě netušila, že jí to nejméně dvakrát během jedné hry čeká; zdroj: vlastní

Dixit aneb co si představíte pod doktorátem na PEF?; zdroj: vlastní

Ještě v den odjezdu bylo otevřeno v areále sotva 2/3 sjezdovek...zbytek zavřeno, ne kvůli nedostatku sněhu, ale kvůli jeho přebytku, respektive kvůli hrozícímu lavinovému nebezpečí. Trnula jsem (a nejen já), že neokusím všechny sjezdovky, které areál nabízí! Nakonec se vše v dobré obrátilo a v den příjezdu se otevřel celý areál. 

výhledy, kam se podíváš; zdroj: vlastní

Přáli jsme si, aby bylo aspoň jeden den hezké počasí, areál je vysoko položený (1200-2820 m.n.m.) a na les, který byl pohltil vítr, husté sněžení a nekončící bílou tmu, byl snad jen na jedné sjezdovce (a to až v jejím závěru). Nakonec byly naše prosby vyslyšeny a bylo hezky nejen jeden den, ale všechny čtyři s tím, že azuro hrálo různými odstíny modré barvy.

2828 m.n.m.; zdroj: vlastní

Zima byla slušná, krom prvního dne, kdy byly teploty na vrcholcích kolem -6 stupňů Celsia, se další dny stupně více jak dvakrát znásobily a bylo až k -15...naštěstí bez větru, ale i tak jsme některé členky zájezdu byly vymrzlé až na kost, ač jsme se pořád hýbaly. 

Tým A a tým B stále spolu; zdroj: vlastní

Sice během lyžování bylo dělení na tým A (jezdící za každou cenu) a tým B (štrůdlový), přišlo mi, že jezdíme stejně všichni pořád a ten štrůdl jsme si dali nakonec až poslední den před těsně odjezdem (poznámka pod čarou, která nejde v editoru vytvořit: štrůdly byly dva, ale jen kvůli promrznutí všech členek zájezdu až na kost, jinak by byl jeden:)).

štrůdl tzv. zabiják - závin zalitý ve vanilkovém šodó s ovocem a jahodovým sirupem; zdroj: vlastní

Permice nás zase hezky trekovala, denně jsme měli přes 60km a převýšení 10km (členu zájezdu, který měl o štrůdl míň, se jeden den započítalo 75km jízdy). 

dreamteam...jo, vždycky při mém focení někomu něco roste z hlavy; zdroj: vlastní (koho asi jiného)

odpočinková boudička, ve které hrála i hudba! (od tradičních tyrolských až po meditační); zdroj: vlastní

Nyní je pondělí podvečer (17:30), ještě jsem v kanceláři a u psaní příspěvku předstírám práci. Dnes jsem krom "práce" pečlivě sledovala online kamery střediska, kde azuro pominulo a přišly mraky, sice to nebyla úplně bílá tma, ale muldy byste uviděli, respektive pocítili, až byste do nich vjeli...malá radost :)) 

trochu prudká...viděla jsem jen mizící hlavu lyžaře, který hraní a jeho hlava mizí v hloubi stěny mající sklon 70 %; zdroj: vlastní

Nicméně nervy drásající byl pohled na kamery z Krkonoš. Dovolím si příspěvek zakončit závěrečnou kýčovitou fotkou pohledu na Sněžku od Luční.

západ slunce na Sněžce z pohledu od Luční dne 21.1.2019; zdroj: http://www.vrcholkyhor.cz/lucni-bouda.html

Lyžování v Rakousku zdar nazdar aneb nedám na něj dopustit (na rozdíl od Itálie, kde není už pár let jiný sníh, než pár cm technického)!

máváme areálu a děkujeme, že byl na nás tak milý!; zdroj: Honza (ten, který nám klečí u nohou)