Tak už to mám také za sebou. Ten závodní běh Prahou, který jsem nikdy nechápala a tak trochu se v duchu běžcům ušklíbala...Kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou budu na druhé straně barikády. Mentální vytížení s tezemi, přístup k delší trase na běhání a nemožnost se účastnit Krkonošské 55 byly předpoklady přímo na míru se přihlásit na nějaký běhací závod. Na doporučení jsem sáhla po zářijovém Prague Grand Prix...přesně si vybavuji, jak se ve výrobní hale na jedné zakázce přihlašuji na 10 km (přeci jen bylo dost času na trénink a navíc už jsem roztrénovaná celkem byla) a zadávám předpokládaný čas, který odhaduji pomocí Krkonošské 55, tzn. rychlé chůze prvních sedm kilometrů na trase Vrchlabí - Žalý do hodiny do kopce. Myslím, že jsem se odhadla na 54 minut, nešlo mi totiž na telefonu jemněji posouvat tlačítko :))
Po červnovém a červencovém pracovním maratonu stráveným většinu času u klienta nebo ve vlaku fyzička výrazně klesala...srpen ji měl zachránit. To se nestalo vzhledem k neklesajícím teplotám až do pozdních nočních hodin a neochotě mého těla jít běhat ráno. Druhá půlka srpna byla ve znamení cestování po Indonésii, kde neexistují chodníky a mezi motorkami jedoucími kdoví na co všechno jsem neběhala, ani nechodila. Vlastně jsem část dovolené byla jako místní, i 20 metrů jela na skútru.
Návrat v neděli 2.9., tzn. týden do závodu. Na dubajském letišti jsem si uvědomila, co mě všechno čeká pracovního i volnočasového, při pohledu na mé oteklé sloní nohy přiběhla panika, která byla okamžitě zahnána do kouta zprávou, že můj kamarád běží/jde závod na Mt. Blanc včetně mapy s převýšením, celkem 39 hodin bez spánku, gratuluju, Honzo! A zároveň děkuji, že jsi mě zbavil paniky, protože mých 10 km po rovině je brnkačka.
V neděli po 2 denní cestě s jet lagem jsem se pokusila o kratší trasu, která se stala indiánským během. O dva dny později jsem zkusila delší, která dopadla stejně. Pak už čas nebyl na běhání, ani pomalu na chození kvůli mimopražským sedavým zakázkám. To hodně pomohlo psychice, abych byla v sobotu den D psycho...
Od pátku jsem byla v Liberci, závod v Praze v sobotu začínal až večer. Proč nevyužít, že mám s kým výletovat, jsem v přírodě a je velká šance se uklidnit. Po krátkém rozhodování jsme vybraly kolo. Irenka plánovala trasu, aby věděla, jak časově, výtahový efekt v žaludku ve mně vyvolalo číslo 30 km... Při funění na Černou Nisu do nekonečného kopce telefon se zprávou, že Irenka odjíždí ani ne za 24h na last minute. Trasu jsme tedy zkrátily o 2/3 a po Irenky koupačce v Nise, která měla asi 15 stupňů, jsme se vrátily zpět. Cítila jsem stehna při každém kroku do kopce, ještě že je pražská trasa rovina...ovšem jak už vím po mém výletu 30 km + 30 km pěší a 40 km kolo, že některé svaly zabírající svaly pěšky i na kole jsou totožné, jsem se opět zneklidnila.
Až nezdravě stoupající stres spalující zbývající energii mě prostupoval celou cestu na závod. Do sluchátek jsem pouštěla smyčku Isobel, protože byla v tom tempu, které jsem odhadovala, že by mohlo být optimální, zároveň se tím uklidňovala a koncentrovala.
Můj koridor byl u Nekázanky, kde jsem ještě protáhla nohy, na co jsem úplně zapomněla doma (hlavně, že jsem si umyla vlasy :D). Do příslušného koridoru mě pouštěla bývalá spolužačka z výšky. Pak už si toho moc nepamatuju. Bylo tam tolik lidí (ještě, že jsem měla nácvik v Indonésii), kteří byli po desítkách v mém osobním prostoru, nastavovali si hodinky, telefony, speciální sluchátka na běh, dotahovali tkaničky posledních modelů běžeckých bot...Mé boty zděděné po nějaké erasmačce ještě z dob vrátnice na Suchdole, kraťasy po ségře...aspoň, že to tričko moira...na lyže :)) Isobel zůstala v hlavě (neběhám se sluchátky), ruší se koridory, běžci postupují vpřed a jsou skoro tělo na tělo...Moderátor něco vyřvává do mikrofonu, nevnímám nic...až Smetanovu Vltavu, která byla sestříhaná (vystřihli lesní a svatební motiv), ale Svatojánské proudy už byly, to jsem zrovna míjela již běžíc časomíru startu/cíle osvětlená studenou bílou z reflektorů a byla překvapená, že jsem u ní tribuny...mi mohlo dojít, že jsou tam světoví běžci a že to má i diváky :)
 |
| Dav; zdroj: oficiální foto z RunCzech |
Od již závody ostříleného kamaráda jsem dostala radu nepřepálit začátek...vzpomněla jsem si na atletické závody z dob základky, kdy nám to trenér vždy kladl na srdce...holky ale nepřepalovaly, vždy přepalovali kluci :) Já už od začátku nemůžu, až po chytnutí druhého dechu může dojít k nějaké regulaci rychlosti. Běžím Revoluční, mávám Roxy, vzpomínám, kdy jsem se tam přiopilá pohybovala a teď běžíc po kolejích. Na mostě registruji ještě neosvětlený Hrad, kulturní památku vodní elektrárnu na Štvanici...na konci Štefánikova mostu "mávací" kamera...i úsměv by bolel, natož ztráta rytmu pohybujících se rukou, snad mi to maminka odpustí. Na třetím kilometru jsem si vyhlídla slečnu, co běžela mojí optimální rychlostí a do rytmu Isobel. Nic nevnímám, prázdná hlava jen s Isobel, lopatky slečny přede mnou a orientace v prostoru, abych do nikoho nevrazila, neběžela moc po kočičích hlavách a kolejích. První picí zastávka...neumím pít za chůze, natož běhu, samozřejmě mi voda zaskočila. Co jsem si užila, tak odhození kelímku, pocit, kdy konečně něco můžete odhodit a nevadí to :)) Čas kontroluji na městských hodinách...to už běžím půl hodiny?! Jdou dobře? A odpovídá čas mé rychlosti? Nevím, nikdy jsem si to neměřila, vlastně jsem ani těch 10km neuběhla. Slečna kontroluje hodinky a nemění rychlost, tak asi dobrý.
Mezi 6. a 7. km jsem psychicky uběhla tak 5 km, nevěřila jsem, že jsem uběhla jen jeden... Fyzická krize na 8. km u Strakovky, kde se od září budu částečně vyskytovat pracovně...to mě podpořilo, až tam budu pracovně, budu si říkat, jak bych raději běžela i nemohoucí kolem. Slečna se mi začíná ztrácet, částečně zrychluje, já zpomaluji - rytmus Isobel neodpovídá ani jedné. K mostu je to nekonečné...Na mostě je vidět svítící Hrad, je tam pan Zet?...Začínám dobíhat slečnu, zaměřuji se jen na bílé reflektory v cíli, semafor u Roxy přepne na zelenou, v běhu mě paradoxně podporuje nesnesitelná "povzbuzovací" trumpetka, které se snažím uniknout, nejde to, pán jede na kole...davy zůstaly i na ty pomalejší závodníky, hluk, průběh časomírou, která mi připomněla moje běhy na metro. Bylo na ní 55...vybíhala jsem, když byly 2 minuty...takže 53 minut? A to je dobré? Co by mi na to řekl pan Sedláček (trenér na atletiku)? Dobíhám těsně za slečnou a děkuju jí, že mě táhla od 3. km. Je překvapená a asi potěšená? Kdo ví, euforii má každý. Davem se probojovat k medaili, a pak unášet k celofánu, vodě, ovoci...kontroluji svítící Obecní dům a Prašnou bránu.
Dávám vědět všem držipalcům, že jsem to zvládla v solidním čase (53:41). A ta medaile, která mi přišla kdysi zcestná...mi udělala hroznou radost :D přitom taková hloupost...a ještě si s ní fotit selfie? To už vůbec...taky ho mám :D
Domů jdu pěšky, mám ještě dost energie, nejradši bych šla někam tančit na Mardošu...Björk mě v tom podporuje...naštěstí mě to po 4km chůze přechází.
Příště 23.9. na komorním ADRA běhu...říjen Liberec? Irenka říkala, že je to do kopce...nesmím jít před tím holt na kolo, tam jsou ty kopcové svaly opravdu totožné :)
