Saturday, July 21, 2012

Svatba


Jak jsem psala, na závěr našeho výlet jsme dostali konečně pozvání na svatbu! Pro mě naprosto něco neuvěřitelného, protože jsem svatebnímu šílenství v SA naprosto propadla :DDD (momentálně jsem expert na svatby ve Střední Asii, kdybyste někdo potřeboval poradit). Začalo už se už kolem 11h v domě nevěsty, chlapi vařili plov ze 40 kg, venku pod plachtama seděli a popíjeli mužský, ženský se byly zavřený uvnitř domu ve 2 místnostech, kde bylo neskutečný vedro. "Stoly" (=vše se servíruje na zemi) se prohýbaly k prasknutí - sušené ovoce, čerstvé ovoce, salátky, chleby, fanta, cola, sprite, hektolitry čase, pak přinesli i plov. Mně na vyžádání přinesli vidličku, jinak všechny jedly rukama (já to neumím, měla bych víc rýže na sobě než v sobě). Byla tam děsná nuda, protože žádná z těch paní nemluvila rusky...heh. Tak jsem závistivě pozorovala Rudu, jak se tam druží s chlapama venku. Z nudy mě vytrhl jejich zvyk, kdy se nevěstě nosí šátky a peníze a hrozně se u toho hádají a hraje hudba. Pak mě tam měli za vrchního fotografa (jinak se svatba točí na kameru, nefotí se) a mohla jsem si vyfotit nevěstu. Taková drobounká holčina, bylo jí 20 let...uff. Pak se zúčastnila chvíle, kdy se nevěsta loučí s mámou a ostatníma ženskejma, že už odjíždí do svého nového domu, takový slzavý údolí to bylo. Já jsem taky brečela, bylo to tak dojemný...  Po 2h se to v domě rozpustilo a mohla jsem se potkat s Rudou, který už měl tou dobou pár, no víc než pár stakánčíku v sobě na paznakomstvo :D Jeli s pantátou domů si odpočinout, já s paňmámou se přesunula pronajatým autobus (který sotva jel) do domu ženicha, kde už byla paní moderátorka, která strašně ječela do mikrofonu, ač byly bedny přímo vedle nás. Začalo se tančit na šílený house s tradičním hudebními prvky, máma ženicha a k ní tancovaly starý ženský a zas jí dávaly peníze do rukou. Opět všechny brečely, do toho ta šílená hudba, tak to bylo takový zvláštně smutný...moc dobrý pocit jsem z toho neměla. Pak jsem viděla speciální tradici téhle vesnice, kdy kamarádi ženicha z něj strhávali oblečení a tak se přetlačovali až prali...Pak se ženich oblékl a taky začal tancovat na house a opět mu dávali ostatní do rukou nebo za čepičku peníze. Pak ženský nahnaly do baráku, v místnosti s námi byla i nevěsta, ale musela být za závěsem. Ostatní dostaly pohoštění a opět plov. Viděla jsem, jak mají zařízený barák...všude mají to samé, vyrábí se 2 ozdobné stěny, barokní židličky, nádobí to obyčejné modré a pak jedno tmavomodré lemované zlatem, taky souprava s jelenama, vyrobeno v ČSR :) A všude ty jejich duchny na zem (ale báječně se na nich spí, o tom žádná). Po jídle se během minuty vyklidila celá místnost (na všechno tu čekáte věčnost, ale když jste v půlce jídla, tak vám ho najednou vemou a musíte odejít :D) a jelo se domů oddychát. S paňmámou jsme šly asi 600m pěšky po slunku po 16h...pak jsem z toho musela spát 2 hodiny. Na večer, tak až na 23h jsme jeli do domu ženicha, kde byly vystrojené už stoly. Opět se sedělo odděleně...grrrrrrrrrrrr Takže jsem se tam zas děsně kopala doprdele a záviděla Rudovi, jak si tam dává na paznakomstvo, protože bych to docela taky potřebovala. Na stole jsme sice vodku měly, ale bylo mi jí blbý načínat :))) Pak najednou zmizela, myslím, že si jí nějaká z ženskejch strčila do kabelky :D Po chvíli zmizelo i víno :D Před půlnocí přišel ženich s nevěstou, konečně měla na sobě ty šlehačkový šaty! (přes den měla ty jejich 3/4 kalhoty a přes to pytel - vše v bílém, ale i tak...jak se mají uživit ty tisíce a miliony salonů! :D) Byla krásně nalíčená, účes, nehty, ... No konečně! :))) Prošli spolu bílou obručí, pak  byl ohňostroj (který pro jistotu stříleli přímo nad účastníky svatby :D), pak se děkovalo rodičům, hostům, bohu, všem...Pak přinesli projektor a pustili na plátno video o ženichovi a nevěstě - jejich den, ona ve šlehačkových šatech, on v kvádru procházejíc se po parku, u vody, a tak...:D Pak začala hrát hudba a začalo se tancovat, opět ten jejich house křížený s tradiční hudbou. Pak se opět začalo děkovat, tentokrát děkovali hosté...když tu co neslyším, máme tady speciální návštěvu z Čechoslovákie...:D a do ruky dostal mikrofon Ruda :DDDDDDDD Hahahahahaha, začala jsem se děsně smát, ale zvládl to na jedničku....díky kamarádce vodce :DDD Pak nás vytáhli tancovat, tak jsme si aspon pokecali :))) Asi ve 2 ráno jsme museli odejít, protože pan domácí nepil a už chtěl jet domů. Nám to asi stačilo, lidi (i ženský) už začali být opilí a jak bych to řekla...krapet divocí :)) Tím chci poděkovat Rudovi, že mě chránil před již veselými mladými místními chlapci. 
Pár zajímavostí - svatba je velká událost, účastní je jí v průměru kolem 500 lidí. Rodiče na to vydělávají celý život. Rodina ženicha staví nový dům, rodina nevěsty ho celý komplet zařídí (jako komplet, rozuměj komplet, nevěsta a včetně jejích budoucích vnoučat už si nikdy nebudou muset nic koupit)

Další den v podvečer loučení s rodinkou a odjezd do Almaty, kam jsme přijeli už v 7 ráno a ne v poledne, jak nám tvrdili. Zjistila jsem, že nám na 2 na sobě nezávislých místech řekli trvání jízdy a ne čas příjezdu, ač jsem se ptala V KOLIK přijedeme. (řekli nám trvání jízdy a čas odjezdu řekli večer...:D)

Almaty



Bývalé hlavní město. Nyní je hlavní město Astana (víc na sever, víc ruské, víc ruská politika), ale podle mě je stále kulturním městem Almaty. Život diametrální jiný, zas mi přišlo, jako kdybych přijela do jiné země (taky aby ne, když jsme jeli 12h v buse!) Holky nosily to samé, co tady, kraťásky krátké jako pásek nebo kratší než kalhotky, pak nějaká tílečka...No, nevzala bych si to asi ani v Praze :D Chudák Rudy, docela trpěl...já ani ne, ač je tam víc národností (Ruskové, Kazaši, ...), tak mě nebrala ani jedna... A stejně nám to bylo jedno! :D V Almatě jsme našli nejlevnější ubytko, dokonce i s TV, tak jsme hned sjížděli nějaké hity, objevili velkou sámošku, kde byly všude napsané ceny, spousta nejen českých piv, ale i třeba Mattonka s českou etiketou :)) Já si ovšem oblíbila míchané drinky ve třetince ve skle (měli i Long Island!:)), stálo to dollar, no nekupte to! :)))

Náš plán byl následující, zjistit co nejvíc info o výletu do hor u Almaty, jelikož náš průvodce byl už pár let starý. Plán byl takový - 2denní výlet s přespáním v horách v jedné observatoři. Čeho jsme se báli, tak byla stráž v parku (armáda), která vás mohla vrátit a nemuseli jste dojít, kam jste si naplánovali. Což nám taky v turistické kanceláři řekli, jediná možnost, jak se dostat na observatoř je ta, že tam pojedete autem...opět přátelská cena, něco kolem 50 dollarů. To jsme odmítli a vypravili se tam další den sami. Na začátku cesty jsme potkali ruský pár, co šel k observatoři (u ní bylo almatské jezero s pitnou vodou, krásná atrakce spolu s ostnatými dráty a armádou). Chvíli jsme šli s nimi, ale měli vražedné tempo, navíc neměli batohy, protože se ještě ten den vraceli do Almaty. Tak jsme je nechali běžet z podkopce a začali se ploužit nahoru. Asi nikdy jsem nešla tak šílenej kopec...během asi 3h jsme udělali převýšení kolem 1800m. Na observatoři jsme vzali pokoj a mrtví padli do postele. Teda ještě před tím vyfotili krásnou krajinu a poprvé jsem ocenila, že R. kouří a udělal si kamaráda od armády s 3 *. Paní na observatoři nám taky s armádou domluvila, že tam půjdem další den kolem, že se vracíme do Almaty. Měli strach, že půjdem do Kyrgyzstánu nebo že jim otrávíme to jezero...Ne, v plánu jsme neměli ani jedno, jen dojít zpátky :D Ráno jsme vyrazili už v 8h, opět kopec...na vrcholu nás chytlo sněžení, pak déšť, naštěstí se bylo kde schovat. Nahoře byly nějaké budovy, jak město duchů to tam bylo. Nahoře jsme počkali hoďku, abychom viděli aspoň trochu na cestu dolů...podle mapy jsme měli jít kolem potoka...Začali jsme se spouštět ze 3500 m.n.m. (Almaty je asi 1000m.n.m.) kamenitou cestou, ze které se pak stal potok...Něco pro mě, jsem měla děsnej strach, tráva strašně klouzala, začalo pršet...Po nejhorším sestupu už jsem se ale uklidnila, ale netušila jsem, čím vším ještě půjdeme - kytkama, které mi nejdřív byly po ramena, pak mi šlehaly i do obličeje, cestičkou, pod kterou byl příkrý sráz do potoka, pak konečně les s kořenama, pak louky...všechno nacucaný vodou, takže jsme byli až do pasu úplně mokrý. V lese už byla cesta příjemná, až na to lezení do bývalého koryta řeky. V závěru pak pár mostů přes divokou horskou říčku...mostíky byly kovové z takovým jednoduchých příček...no uvidíte sami na fotkách.

Odjezd domů
Výlet jsme přežili, ale další 2 dny pak nemohli chodit :))) V Almatě na letišti jsme chtěli vytisknout už všechny letenky až do Vídně, abychom měli jednodušší přestup v Uzbekistáně, kde už jsme byli odkázáni jen na transitní prostor. Jenže to nešlo, protože Aeroflot měl volno kvůli kazachstánskému svátku (ano, pan prezident měl narozeniny). Rudu to trochu vykolejilo, tak jsem ho musela posílat ven na vzduch, protože s ním bylo lehce k nevydržení. Na check-inu nás řešili asi přes hodinu, protože se nám snažili poslat kufry rovnou do Vídně. Po hodině telefonování a běhání se jim to povedlo, vělký dík patří šéfovi check-inu, který pochopil naše přestupy: Almaty-Taškent-Moskva-Vídeň a že se chceme opravdu vrátit domů a nikde nevystupovat, když nemáme ty víza. Letenky nám ale bohužel nevytiskl, to nám vytiskli až v Taškentu. Kde jsme byli ještě s jedním klukem jediní na tranzit (pan policista na letišti z toho byl dost nesvůj, když jsme mu to oznámili, akorát zamykal dveře nouzového východu :DD). Odvezli nás speciálním autobusem do nějaké budovy, tam nás střežilo u TV asi 10 policistů, já si tam v klidu chrupkala na zemi na koberci. Ve 2 ráno nás vzbudili a jeli jsme zpět na letiště, kde nám vystavili zbylé letenky a zkontrolovali naše zavazadla, jestli s námi opravdu přestoupili a neválí se někde v Taškentu. Pak už jsme čekali nekonečné 3h plné mikrospánků v Taškentu, kde jsem byla atrakcí pro všechny lidi (rozuměj mladé chlapy jedoucí na práci do Moskvy). 
V letadlech pak letušky soutěžily o nejkyselejší ksicht, nic tak otrávenýho jsem dlouho neviděla. Ale jídlo bylo výborný, dávali jsme si rybu (nebo beranina tam byla na výběr, ne, asi tak pár let díky, nechci) - lososa! dokonalýýýý! Mňam! :) Přestup v Moskvě, R. dostal 3 bludišťáky za to, že našel koberec, na kterým jsme si dali asi tak 5 hodin spánku. Ve Vídni se šťastně shledali s kosnama, nasedli na bus a hurá domů! V buse jsem dostala záchvat smíchupláče před stevardkou, chudák...Jak to shrnul Rudy, už jsem přišel na to, proč jsme tam neměli ponorku a nepohádali se, my jsme se tam zbláznili! :)

Musím říct, že zpáteční aklimatizace byla složitější než při příjezdu tam... Nicméně už od první chvíli tady na Střední Asii vzpomínám jen v dobrém a všechny situace, které nás vytočily, vyprávím jako vtipné historky.

Děkuji všem čtenářům za pozornost, na chvíli se tenhle blog zase odmlčí, ale nebojte, zase někam určitě brzy pojedu!

A taky moc děkuju Taisii, že do mě nacpala ruštinu, bez tebe bychom si první týdny ani neškrtli!!!!!!!!

fotky z hor: ZDE