Rande s Benem v Londýně i v Praze!

Poslední srpnový víkend – dámská jízda do mého oblíbeného Londýna. S holkama jsme jely na hromadné rande s Benediktem. Už bylo domluvené přes rok v divadle na představení Hamleta. Musím říct, byl to vážně zážitek, Barbican divadlo…

Barbican komplex...nejdřív depka

Barbican komplex, pak se otevřel

Celý ten komplex je neuvěřitelný, nejdřív když jsem tam přišla, tak jsem si říkala, že větší depka asi není, ale jak člověk vešel do celého areálu, prostor ho prostoupil a zjistila jsem, že se mi tam snad i líbí! Uvnitř areálu je velký bazén s fontánou, kolem takový prales ze stromů a kytek. A hlavně, naprosto geniální kavárna, do té jsem pak další den velmi lehce přemluvila Káťu, že se musíme vrátit…

Earl Grey s mlékem

Boží interiér

Představení bylo v divadle, které je součástí tohoto komplexu, trochu mi to připomnělo Kongresák, ale asi tak trilionkrát menší. Lidí se tam vešlo tak akorát, bylo vidět odevšad. Seděly jsme slovníkem naší zlaté kapličky až na druhé galerii, ale bylo to tam fajn, no možná to byla galerie první :)) Mluva staroanglická byla, takže jsem  téměř nic, vlastně vůbec nic nerozuměla, ale to vůbec nevadilo. Stačilo se jen koukat…nejen na našeho vyvoleného! Vůbec na celý koncept představení, nemyslím si, že česká činohra je špatná, ale tady to bylo o několik levelů výš…a přitom stačí tak málo! Scéna byla naprosto jednoduchá, stejně tak kostýmy, vše bylo dotažené do nejmenšího detailu. Když se něco přenášelo (rekvizita), mělo to svůj účel, či to přišlo v době, kdy to vůbec nerušilo, to samé světlo, nic složitého, zato velmi trefného, jednoduchý hudební doprovod u končící scény také udělal své velké! No a pak zpomalující pohyby herců, když měl Hamlet monolog, když přemýšlel nahlas…no geniálnost sama. Asi nikdy nezapomenu, jak hrál Hamlet blázna a přitáhl si na scénu hrad a převlékl si za vojáka a chodil na stráži ve věži po schodech dolů (tím, že krčil), nebo přišel jako voják a bubnoval:))

Po představení jsme ještě chvíli počkaly s Káťou venku a viděly našeho idola kousek od nás, podepsat na tělo už jsme se ale nenechaly, ač teda Ben chtěl hrozně moc :)) Nějaký Cumberbitches tam vřeštěly Bbenedict, we love you! S Káťou jsme nahodily výraz, jak jsou trapný…nicméně koutek srdce nám tepal ve stejném rytmu.

je za tím největším bleskem - je vidět kus vlny z vlasů a má modrou košili

Téměř dnes (vydávám příspěvek před půlnocí)…narozeninový den by the way…jsem sis nadělila lístek na přímý přenos Hamleta do oblíbeného Světozoru…jdeme vlastně téměř stejné londýnské složení…kontrola, jestli to hraje pořád kvalitně…a taky si v duchu vzdychnout, ach, jak je úžasný :)) Takže čau, jdu se šminkovat a koupit šampus na rande číslo 2. 

No a Londýn jinak? azuro a opět boží atmosféra!

z Tate Modern

v parku (fotka Káti)

ředím....ten...tonik (od Káti)

PS: Káťo, ukradla jsem ti tvoje fotky, ale všechny jsem je ozdrojovala! :)) více fotek zde

Výstup na tu naši Schneekope

Díky dlouho plánovanému sobotnímu koncertu Synkro v Neustadtu, jsem o víkendu nikam nevyrazila. Teda jen si to myslela do pátečního rána. Zrovna když jsem prokrastinovávala na FB, zobrazil se mi Anežky příspěvek, kdo chce v sobotu svačinovat a tatrankovat na cestě na Sněžku, nechť se přidá. Vzpomněla jsem si na svoje prázniny díky MMF (asi tak před 15 lety to bylo), kdy jsme na podzim jeli do Krkonoš, volba přidání se byla jasná.

jedna skupinová

Sobotní cesta byla nekonečná, pro nás přijatelný spoj (až v osm z Prahy, ne ten v 6:45) totiž projížděl a kroužil cestou do Pece, co mohl. Aspoň jsem mohla obdivovat (když jsem zrovna nespala), podzimní krajinu Podkrkonoší a Krkonoš, poznat krásné Lázně Bělohrad a zavzpomínat na horké oplatky v Jánských.

Z Pece pak již svižným krokem přes Růžohorky na Sněžku, lanovka jezdila, takže si dokážete představit, že při tom nádherném počasí se na vrcholu nedalo ani hnout. Potkali jsme tam nějakou skupinu lidí, co vypadala jako Švejk (včetně Švejkyně), a pak spousty národností, dětí, psů, selfítyčí… 

sraz Švejků a Švejkyň na Sněžce

Vlastně jsem si uvědomila, proč nerada chodím na Sněžku a proč už jsem tam tak dlouho nebyla. Vzestup i sestup dolů ve šňůře lidí byl už trochu otravný.

krkonošský Václavák

Navrhla jsem a návrh byl úspěšně holkami přijat (byly jsme tam ve 4, vlastně 4,5 – šestý měsíc už se počítá jako půlka, ne?), že bychom se do Pece mohly vrátit ne Obřím dolem, ale přes Luční a u Výrovky to pak švihnout přímo dolů. Cesta ze Sněžky na Luční vede „klidnou zapadlou uličkou“ oproti tomu Václaváku, co jsme zažily před tím. Chodník přes rašeliniště…pak neustále otáčení se na tu naší Schneekope, která se majestátně tyčila celou dobu za našimi zády.

pod vrcholem

 

cestou na Luční

Na Luční krátké občerstvení, focení (ano, opět mám tu samou fotku, co už mám tisíc krát), dokonce i překvapení ve skupině, že je z Luční vidět Sněžka…to je tak, když se jednou chytne pěkné počasí. 

pohled z Luční

Na Výrovce jsem zkontrolovala výra a sestup do Pece, pivo, polívka a bus do Prahy. Při zastavení v Hradci Králové jsem konečně viděla tu kotasovinu. 

ne, tohle není kotasovina, ale jen naprosto bizardní restaurace v Peci, tolik cedulí jsem snad nikdy neviděla :D

Výhledy neuvěřitelný, počasí nádehrný, vyčištěná hlava v tom podzimním lehce náročném čase...uvidíme, na jak dlouho! :D

Obří důl

klikatice do Polska...ty zbarvené stromy jsou jeřáby