Srí lanka - díl III. tipy a triky na cestu a co se jinam nevešlo

Doprava

Jezděte autobusy i vlaky. Nebojte se jezdit i neturistickými autobusy (resp. ty pro turisty jsme nikde neviděli, mají mít údajně klimatizaci, nicméně naše zkušenost z autobusu na letiště praví – klimatizace zásadně mrazí, hrozí omrzliny; dál prý jezdí rychleji, nestaví tak často a není tam tolik lidí). Nejezděte auty, co vám nabízí místní řidiči. Je to X násobně dražší, navíc na silnici platí právo silnějšího a nejsilnější je autobus, pak je na krátké vzdálenosti (po městě) dobrý tuktuk, ten se totiž vyhne úplně všude a všemu, nejhorší je auto, to má menší manévrovací prostor vůči autobusu. Autobusy zásadně předjíždí v zatáčkách a nepřehledných situacích, stačí, že zatroubí, protijedoucí se musí holt nějak vyhnout. Pakliže nejste zkušenými řidiči z východních zemí, půjčení auta nedoporučuju. Nevýhoda autobusů – jízdní řády spíš nejsou (místní si je předávají ústně po generace), časově cesta nelze odhadnout (i 30 km lze jet 2 hodiny), cesty jsou sice docela dobré, nicméně autobus jede krokem, dokud se úplně nenaplní, tím je myšleno, že i když už téměř nedýcháte, do autobusu se ještě vejde jedna celá třída dětí (107 na Suchdol je procházka růžovým sadem). 

cpi se aneb do autobusu se vejde i další třída dětí

Nebojte se ani vlaků (např. Galle – Colombo je lepší vlakem, než autobusem). Třetí třída lze v pohodě přežít. Navíc v některých vlacích potkáte průvodčí v bílé uniformě s rukavičkami.

Ubytování 

Jsme dělali přes booking den dopředu a vybírali z těch nejhezčích guesthousů (ubytko u místních) za velmi příjemnou cenu, hotely nedoporučujeme. Místní rádi uvaří i za poplatek večeři (trochu dražší než restaurace, ale ta kvalita! dokonce i prý nejlepší kari podle průvodce bylo těžko pod průměrem, co jsme jedli jinde). Ale upozorňuji, že jsme tam byli před sezonou, potkávali na různých místech země ty samé turisty, v sezoně už je to prý jiné kafe (ceny i nabídka ubytování).

představa místních o vkusnosti hotelů se trochu míjí s našimi představami aneb v den otevření se ještě betonovala příjezdová cesta

Počasí 

Mimo sezonu – prší každý den, vždy odpoledne krátká průtrž mračen, u moře bylo spíš zataženo a někdy pršelo i celou noc. Teploty ovšem kolem 30 stupňů, na vysočině i na mikinu 15 stupňů, za slunka i přes dvacet. Všude je neuvěřitelné vlhko, tropy se nezapřou. Ručník uschne po dovolené doma.

hromy a blesky na sebe nenechaly dlouho čekat

Jídlo

Je hlavně o rýži, kdo jí nejí, má to blbý (může jíst tlustotěstovou pizzu). Rice and kari je všude, na každém rohu, nikdy nejíte ale stejné, nejlepší je u místních. Jak jsem psala výše, u místních je nejlepší. Snídaně jsou ve většině guesthousů v ceně, obvykle jsou vajíčka, toust, marmeláda, čerstvé ovoce, fresh z ovoce, čaj. Ovoce je zralé, chutné a sladké, ze všeho dělají všude freshe, takže jezte a pijte do zásoby. Malé svačinky jsou většinou nějaké smažené rolky, bulky plněné zeleninou nebo rybou, všechno brutálně pálí. A nesmím zapomenout na dokonalé palačinky, plněné papájovou marmeládou s kokosem (ty jsme měli jednou k snídani, a pak jsem je viděla v pekárně)! 

banány nespočetně druhů

K pití jen kupovanou vodu, již zmíněné freshe, čaj s mlékem, cola a fanta je na každém rohu. Alkohol je pouze ve specializovaných prodejnách, pivo v turistických centrech – značka Lions byla místní (lahev má 0,7 litru, krapet lepší než Staropramen, ale v tom vedru osvěží), a pak nějaký zahraniční hnus typu Heineken či co. Koktejly (s místním rumem Arrack) hlavně na plážích (v Elle na vysočině byl taky).

Náboženství 

Převážně buddhismus, pak hinduismus, islám i křesťanství. I v jedné vesnici můžou být zastoupena všechna a s respektem.

přistiženi při úklidu

Oblečení

S ohledem na náboženství je vhodné chodit trochu víc oblečený, zejména dámy, žádná tílka, kraťásky velikosti pásku. Do chrámů je nutnost mít zahalené ruce a něco k lýtkům, pro pány to platí taky (takže jste často viděli hipstry v sárongu :D). Jinak místní chodí nádherně barevně oblékaní, ne ta nudnošeď jako u nás. Chlapi mají kalhotové sukně, ženské něco jako sárí, děti mají ve škole uniformu.

chtějí tužky na psaní!

Jazyk 

Singálština a tamilština oficiální, nicméně místní angličtinou se také domluvíte, pokud si dokážete spojit jejich where from? na where are you from? a tak…Sinhálštinu a tamilštinu poznáte, sinhálština je vždy uvedená jako první, a pak má v sobě takové znaky jako srdíčko a zavináče. Pokud chcete najít wc a máte značky pouze v místních jazycích (වැසිකිළි či கழிப்பறைகள்) a váháte mezi dámy a pány (කාන්තාවන්/මිනිසුන්, čiபெண்கள்/ஆண்கள்), tak to máte blbý...naštěstí do takových situací se prakticky nedostanete, veřejné wc nejsou (a když ano, tak to mají napsáno anglicky).

Živobytí

Jestliže nepracujete v turistickém ruchu, nebo nemáte ohromnou farmu, nebo jste právě nepřijel z Arabských Emirátu, Kuvajtu a dalších zemí s vydělanými penězi, jste odkázáni výhradně na svojí zahrádku (a ti ostatní vyjmenovaní ji mají taky). Taky to prokombinujete občasnou prací aneb cedule je dražší, než někam postavit člověka, přezaměstnanost je vysoká. Ještě (zároveň) můžete jezdit s tuktukem (i místní s tím jezdí) a mít otevřený obchod, to znamená takovou garáž, ve které prodáváte colu, fantu, vodu, křupky, sušenky, popkorn a máte-li slepice, tak i čerstvá vejce. 

obchod

Hodně frčí reklamy na magi zalévací polévky.

takový krasavec jí zalévá!

Tržby takových obchůdků si neumím představit, ve vesnici je jich spousty a všechny mají to samé. Ceny v obchodech jsou dané státem. Velkým hitem jsou také obchody s natěračskými barvami, jak domy plesniví, tak se pořád přetírají.

koloniální budova s reklamou na barvy

Samozřejmě nechybí ani místní trhy.

asi tak 90 % zeleniny jsem neznala...

poslouchají na slovo

Lidi

Místní lidé jsou milí, nezjištní (teda téměř všude) a upřímně se na vás usmějí, když se na ně také usmějete a pozdravíte je. Děti se rády fotí, ani za to nechtějí peníze (jako je běžnou praxí jinde), akorát sběračky čaje si řekly, ale ne o moc.

tamilské sběračky čaje

cesta ze školy přes plantáže

po vyfocení zas výbuchy smíchu

to bylo na turistku (asi z Číny, která na ně křičela, že je všechny miluje)

Architektura

S architekturou si moc hlavu nelámou, hlavní je mít fasádu s reklamou, na které je vyobrazená nejlépe nějaká zápaďácká rodinka, fasáda domu je výhradně z takových kovových desek. Kdyby nebyla plastová okna tak drahá, určitě by je milerádi nahradili místní za ty svoje dřevěné (z cedrů a tak), ručně vyřezávané. 

stará architektura? koho to zajímá, dejte tam ty desky!

Zvířata

Safari a národní parky jsme vynechali, takže žádná rada. Místní psi nejsou nebezpeční, jenom leží a nevzruší je ani projíždějící autobus.

odpočinek?

Ale aspoň se ti psi dobře cvičili.

poslechl hned napoprvé

další FOTKY zde klikni

Srí lanka - díl II. vlakem kolem čajových plantáží až na pláž

Čas kvapil, sehnali jsme poslední lístky do vyprodaného vyhlídkového vlaku projíždějícího čajové plantáže a šplhajícího se až do nadmořské výšky vyšší než Sněžka.

jízdní řády, konečně někde!

Lístky byly tedy do třetí třídy, průvodce o ní ani nepsal. Měli jsme obavu, nepojedeme-li s dobytkem. Místo toho nás čekal lepší vagon, než jsou naše starší vlaky.

průvodčí v bílých uniformách s rukavičkami

Výhledy s geniálně fotografickým světlem (prý) byly první polovinu cesty samozřejmě na té druhé straně, než jsme seděli, což mé drahé polovičce málem vydrásalo fotografické srdce, u okna s výhledem seděla (čínsko-japonská) rodinka, obě dcery u okna si stínily mikinou, aby viděly zřetelně na své nejlepší dotykáče a nedejbože nic z okna…Naštěstí druhou půlku jsme již měli výhledy, akorát s mrakem a bez slunce.

místní hrajou asi fotbal, nicméně víc tu frčí kriket!

Po asi 7 hodinách jsme vystoupili v Elle s dalšími třiceti turisty (žádní místní), jejich šťastným pokřikům, že už jsou na místě a selfí tyčím jsme raději rychle utekly. Ubytování bylo asi na nejhezčím místě vůbec, uprostřed (pra)lesa s terasou a výhledem do zahrady, která plynně přecházela v (pra)les/džungli až v majestátně tyčící se horu. Sezení na terase a vyloženě čuměním před sebe s šálkem černého čaje s mlékem jsem využívala od podvečera až dlouho do noci. Krom pozorování postupně se rozsvěcujících domečků na protějším svahu, mračen světlušek a projíždějících vlaků, které se vždycky prozradily mohutným troubením, se daly zaslechnout zcela neznámé zvuky džungle, jeden byl podobný jako ťukání na dřívka (takové ty z hudebky na prvním stupni, znám to z jedné písničky z taniny z divochů:)), nebo policejní houkačka. 

výhled z pokoje

Na tomhle místě (guesthouse Rawena) měli jedno z nejlepších kari vůbec, opět mi bylo tak blbě z přejedení, když jsem šla spát...musela jsem sníst všechno!

eeh, už chci jíst, ne se fotit!

Na vysočině lze chodit po vrcholcích hor (neznačené cesty), my se vyškrábali jen na jeden – Little Adam’s Peak, na ten nelittle jsme nakonec nešli (zdrželo by nás to o 2 dny). 

Little Adams peak

Místo dalších zdolávání vrcholků jsme zvolili procházky po plantážích a prohlídky továren na čaj. Zvládli jsme tu se zeleným i černým čajem. Prohlídka zeleného čaje byla pěkně nudná, zato továrna na černý čaj v Halpewate byla geniální. Stará "koloniální" továrna, průvodce Siva jako kdyby se průvodcem již narodil, vysvětlil nám rozdíl mezi zeleným a černým čajem – jedna rostlina, liší se jen ve zpracování. 

i stroje uvnitř byly staré a plně funkční! jako kdyby se zastavil čas

Zelený čaj to má levnější, listy se rozemelou a rychle prudce usuší, pak přijde na řadu síto – větší kousky jsou sypaný čaj, menší se společně s rozemletými stonky nacpou do pytlíkových čajů. Zato u černého čaje se suší pomalu a nechávají se všechny ty chemické fermentační reakce působit, pak už jen záleží na době sušení, a co chcete z čaje mít – silně barvící s hutnou chutí (sáčkové čaje), či na barvě nezáleží, ale na chuti (sypaný čaj)? Je to věda jak víno.

paní plantážníková

Z vesnice Ella jsme se přesunuli pár kilometrů do méně turistického místa Haputale, tam poslední rozloučení se s čajovými plantážemi, s vyhlídkou na místě zvaném Lipton seat (ano, ten čaj Lipton, si to pojmenoval po sobě jako všichni…). 

plantážníci

Opět jsme tam byli jen my a místní, kteří hráli na bubny a zpívali, byla doba úplňku, doba náboženských oslav. (pro Ponte: Cesta na vrcholek je lemovaná motivačními citáty pánů majitelů, jeden z nich měl i excelenci...hned jsem začala myslet na CAF!)

místní se chtěli fotit samozřejmě jen s Danem

Ještě jedna vzpomínka na Haputale, opět kulinářská. Ubytovali jsme se u člověka, který si na 4 roky jel vydělat v Kuvajtu jako kuchař za srí lanskou kuchyň v InterContinental. Tento pán nám pak se svojí mámou (po té zdědil kuchařský um) vařili večeři, opět chuťový orgasmus, opět mi bylo blbě z přejedení.

Z vysočiny opět přesun, už do poslední části naší výpravy, na pláž. Asi nikdy jsem si nemyslela, že to uvidím a zažiju, takový ty letákový pláže, ovšem po příjezdu zjistíte, že jsou hnusný. Tady se pláže tvořily podle upravených ve photoshopu fotek pláží! 

4 kroky z postele vedly na toto místo

V bungalovu jsme trochu znejistili, když byly pokyny ubytování v angličtině a češtině…nakonec se vše vysvětlilo, Tropical Garden vlastní Češi. 

náš bungalov, foceno z moře

Naše trávení dovolené u moře jsme omezili jen na koupání (skákání ve vlnách za vlnolamem), ležení v hamace, čtení Respektů, obžerství čerstvě nalovených ryb a mořských potvor s čerstvým ovocem (papája, ananas, banány, manga, …) a semtam procházka mezi kraby na pláži a sbírání mušlí (prej jsem sbírala jen ty nejošklivější!...ale je pravda, že moje nasbírané jsme domů nebrali :D).

čerstvé mrtvé ryby a živé mouchy kolem

Poslední přesun a návštěva města bylo Galle, tam fungovaly vodní kanály při tsunami a voda se z města dostala rychleji než jinde. Historické centrum je zejména pro turisty, nicméně koloniální budovy slouží i pro místní soud, takže se prochází a fotíte a vidíte místní ve frontě čekající na soud.

kostely všech reformovaných církví, které si dokážete představit

Z Galle vlakem do hlavního města Colomba, rušné město, spousta lidí, autobusů, tuktuků i aut (ta normálně moc nevidíte, jen málo lidí si auto může dovolit). Historické centrum, resp. stopy po anglánech lze najít, bohužel se centrem moc nedá procházet pěšky, všude jsou vládní budovy a nemůžete procházet areály, všechno hlídá armáda. Snad jen jedna vtipná historka, po těžkém hledání jsme zakotvili v čínské restauraci…po jídle jsme ještě chtěli na onu místnost, byla v kuchyni, oddělovaly ji dveře, které tam nebyli. Tak jsem to musela vydržet…ještě že se člověk hodně pořád potí :D

díky milému pánovi jsme objevili tenhle hindu skvost, co není v průvodci

Pak už cesta autobusem na letiště a tam čekání asi 6 hodin na náš popůlnoční let. K připomenutí vánočních svátku (odlétali jsme 2.12.) hrála smyčka koled v podání úlisného saxofonu, nešlo se schovat, nešlo uniknout…saxofon vás vždycky dohonil…před vstupem do letadla jsem mrkala každým okem jinak. Poslední jídlo v místní letištní restauraci, kam chodí jíst asi jen letištní personál a piloti a my…tentokrát jsem poznala, že jídlo, které jsme jedli všude kolem, je uzpůsobeno zápaďákům…tuhle večeři jsem probrečetla, jak to pálilo:D

zpět do prvního dílu, či pokračování tipů a triků na cesty a další postřehy 

další FOTKY zde klikni

Srí lanka - díl I. od památek do Kandy

V rámci nezbláznění z podzimního shonu jsme last minute koupili letenky na Srí Lanku a odjeli se rekreovat a čistit hlavu od počítačů, telefonů, notebooků, wordů, excelů, odborných textů, studentů, klientů, šablony CAFů, auditních zpráv, Němců v Polsku (ti mě neminuli v tištěné podobě) atd…

Na ostrov poblíž Indie vzdálený téměř 12 hodin letu s časovým posunem + 4,5h jsme vyrazili těsně před sezónou, takže nás krátké dešťové sprchy neminuly, ale holt jsme v tropech a bůhví, jestli tam neprší i teď v sezóně, Jezulátko (El Nino) zamávalo s počasí všude (aneb proč letos není sníh na horách).

Srí Lanka, ostrov býval britskou kolonií (stopy po čaji a srí lanské angličtině), odkaz zanechali i Portugalci a Holanďané (jejich vodní kanály fungovaly i během Tsunami). Nyní je obýván 20 mil. obyvateli, rozlohou je menší než ČR. I když je ostrov relativně malý, má všechno – památky, hory i pláže. Jen pohyb po místní infrastruktuře není tak hbitý, takže navštívit všechno s časovou dotací dvou týdnů, je téměř nemožné.

Během 2 týdnů se dá projet ostrov od středu památných měst, přes vysočinu s horami a čajovými plantážemi, až na jih, na pláže. Mapka viz níže.

trasa ze středo-severu na jih

Trasa cesty z Colomba autobusem do čísla 2 – Sigiriya (cca 5,5h), pak busem do č. 3 – Polonnaruwa (cca 3,5h), busem do č. 4 Kandy (cca 5h), vlakem do č. 7 – Ella (cca 7h), autem do č. 8 – Haputale (cca 1h), autobusem do č. 11 – Tangalle (cca 5h), autobusem do č. 12 – Galle (cca 3h) a vlakem do Colomba (cca 2h).

Naše cesta hned po příletu vedla z Colomba do Sigiriye (busem cca 5,5h) za památnou skálou vypadající jak atomový hřib, na které je starodávné město. Prý to vypadá jak Machu Picchu, ale nevím, jestli mi to nebylo řečeno jen tak, abych tam už nechtěla jet:)) 

na skále v Sigiriyi

Na vrcholek vede asi tisíc schodů, na které se vyškrábou všichni důchodci, kdo nemůže jít, tak ho vezmou místní průvodci i klidně na záda.

skála s městem

Kromě nádherného výhledu do krajiny (tolik stromů jsem najednou asi v životě neviděla), zvuků pralesa a základů budov jsou na skále ještě fresky, takové první porno…okomentované pány už v 6. století, jak je to to…se jim líbí ten výraz v očích. 

fresky (fotka z googlu)

Pod skálou doporučuju zajít do muzea, které postavili Japonci, nádherná stavba snoubící přírodu a budovu, škoda jen, že materiály absolutně nezvládají to místní vlhko.

muzeum pod skálou, všudypřítomná plíseň, se kterou dokola přetírají barvou

Ze Sigiriye na skok do Dambuly, kde je skalní jeskynní chrám, spousta Buddhy, spousta maleb. Spousta zakázaných selfíček turistů s Buddhou. Byla jsem znechucena.

Památkový trojúhelník nám uzavírá Polonnaruwa. Ten den zrovna úplně celý vydatně pršelo, takže romantické projížďky na nebrzdících kolech mezi ohromným komplexem památek se nekonal. Komplex zabere návštěvou nejméně dobrého půl dne, když areály (ano, množné číslo, je jižní, severní a jakýsi čtyřúhelník a další drobnosti) probíháte. My to vzali samožersky tuktukem (místní motorová tříkolka). Opět tu máme porovnání památek, tentokrát s Kambodžou a Angkor watem. Jen bylo asi tak o tisíce méně turistů a menší džungle. Díky dešti tu nebyl nikdo. Největší dojem (viz fotka níže) -  polorozpadlý chrám bez střechy jen obvodovými zdmi s rozpadlým Buddhou místo oltáře, déšť a mé bosé nohy (do chrámu se musí zouvat).

Polonnaruwa

Opouštíme starověká města bez návštěvy hlavního památkového města Anuradhapury, už jsme byli upamátkovaní (ano, i u mě to jde, navíc čas tlačil a vstupy nejsou moc levná záležitost, třicet dolarů není nic neobvyklého).

Přesun do Kandy, asi bývalé hlavní město, významné co po náboženské stránce, tak i obchodní. Já jsem z něho moc unešená nebyla, bylo tam hodně rušno, pořád vám někdo něco cpal (což se nám pak nikde jinde nestalo!), navíc tam bylo stovky vran/havranů, takže jsme měli vykrákanou hlavu (ale naštěstí ne „pokrákanou“ trusem). V Kandy je významné buddhistické místo, chrám, ve kterém je umístěn Buddhův zub, prý ho dřív zničili Portugalci, místní tvrdí, že zničili podvrh, kterým se nechali napálit.

v chrámu, kde to žilo a voněly kytky

Kdo ví, mně se líbil celý areál, ve kterém běhali psi a děti a voněly vonné tyčinky a uvnitř chrámu voněly čerstvé květiny a staří a mladí i nejmenší se modlili…Všechno mělo takovou živou uvolněnou atmosféru, nebylo takové zkostnatělé, jako když vstoupíte do kostela (žádná smrtelná vůně lilií, potemnělé obrazy a šeptání).
Ještě jedna vzpomínka mi vytonula v mysli. Poprvé a naposledy jsme se ubytovali v hotelu, snídali jsme v nejvyšším patře s nádherným výhledem do zeleného údolí.

výhled od talíře

Obsluhoval nás pán, který zažil svá nejlepší léta v koloniálních časech, ploužil se stůl od stolu, obsluhoval hosty a rozvážně jim představoval snídaňové menu. Jeho rozvážnost, pohyby a gesta byly shodná s tím číšníkem z Twin Peaks, ze kterého se pak stal obr.

ten srí lanský byl akorát trochu snědší

O naši snídani jsme neměli jen zájem my, ale také místní opice, na které pak střílel z praku přímo majitel hotelu. Jo a v Kandy jsem poznala, že jak mi chutná místní kuchyně a pořád se něčím cpu, že jeden pán na ulici ohodnotil moje břicho slovy „baby“ a radostně koukal na Dana…bezva:)

Přesun na vysočinu za čajem a pak na jih za plážemi ve druhé části...

další FOTKY zde klikni

Louskáček, myšák plyšák a další

Úplně nevím, jestli bych s tímhle příspěvkem neměla počkat až po 13. lednu, kdy jdu na Louskáčka znova, ale asi už to risknu teď, dokud mám volnou chvíli. Hned zpočátku prosince jsem se zvědavá zašla podívat na stojáka do Národního na nové zpracování Louskáčka Myšáka plyšáka – 2. světová premiéra. Choreograficky to sestavil Zuska, již bývalý šéf ND baletní sekce. Hooodně jsem se těšila, den po 1. světové premiéře jsem si však přečetla nechvalné recenze, že bez programu to člověk nepochopí, chybějící abstraktnost (citace Pavlínky), pro děti dobrý, ale jinak hrozný. Nenadšeně jsem šla do divadla, kde si hned koupila program, začetla jsem se a měla strach, jestli to vůbec pochopím! První polovinu jsem znechuceně koukala z bidýlka, téměř žádné tancování (to dětské přípravky vážně nepočítám), tanečníci měli spíš hereckou a chodili sem a tam a pořád se stěhovaly kulisy (třeba geniální March byl celý prostěhovaný). Vlastně jeden tanec byl, louskáčkyně bojovaly s myšákama plyšákama, to mi přišlo hrozně trapný.

Louskáčkyně bojují s plyšákama

Děj ve zkratce – hlavní role – 2 imaginární postavy zlaté a stříbrné sochy, které kouzlí a provádí celým příběhem. 

Jestli je to inspirace z těch soch, co se vystavují a lekají kolemjdoucí v centru, tak to potěš!

Dál příběhem provází 2 děti (brácha a ségra), jejich rodiče, doba od Mikuláše až po Štědrý den v Praze. Louskáček je ten železný, není to ta figurka.

Na Staromáku

Po přestávce nastal zlom, začalo se tančit! Místo známých dárků ve formě tanečních Španělů, orientálního tance atd. se zdobil stromek, místo Španělů přitančily zvonečky, orientální tanec byl ve znamení fialových koulí, pak tam byly ještě řetězy, prskavky apod. Všechny figurky měly částečně zachovaný styl původních písní, zvonky tam měly něco málo ze španělských prvků, koule vystrkovaly hlavu jako hadi z košíku, …

orientální koule

Balet byl i tak trochu edukační, děti vyhodily staré hračky a ty ožily a daly jim na zadek :) Po první půlce jsem měla obavu, dočkám-li se tance, figurky na strom úplně taneční výkony neukázaly, protože jim to kostýmy nedovolovaly. Ale všechno bylo zachráněno, když si zatančili rodiče, i na jevišti si stačili vyměnit kostýmy a proměnit se v Kláru a prince. Bylo všechno, točky, zvedačky, naprostá spokojenost (seš profík, Ondro;). Opět to bylo pojmuté pro děti, které se v těchto chvílí mého nedýchání a úžasu, neskutečně nudí a otravují, což se znát z povzdechů, skákání na místech (takže se klepe celá řada), šustění bonbónů, … Rodiče si losovali, kdo půjde na své sólo jako první (děti jim to rozpočítaly podle ententýky…a pak tam proběhl čert, který dostal elektrický šok :D), Ondra to vyhrál a jeho manželka se na něj naštvala, a pak s ním nechtěla ani tančit párový tanec:))

takový běžný rodinný tanec

Závěr asi nejlépe popsala moje mamka a to to ještě neviděla, zvyk je železná košile. Na předchozího Louskáčka už byli všichni navyknutí, věděli, co přijde, jaké budou kostýmy, že to bude pěkná snová pohádka…Tohle už tak snové není, je to hodně konkrétní a pro děti, ty třpytivé sukně taky chybí (škoda škoda). Odkazy do původního nastudování jsou, jsou i do hudby (louskáček ala voják bojuje s myším králem, tady je myšák kladný hrdina). Tak doporučuju představení nezatracovat ještě úplně hned, jít aspoň jednou ;)

čert šhivák

PS: Čert vypadá švihácky a je komický, když balí mašle ze stromku