Pražská desítka aneb po roce opět na startu

Jsou tři hodiny do startu (v 19:30), stále trávím oběd (cílem bylo dietní jídlo), který jsem jedla v poledne...opět potvrzení, že kulinářskému umění se nemám věnovat. Kdybych si dala nakládaný hermelín, na který mám od včera chuť, by mi bylo asi lépe. Nevím, jak se obléct na start, kalhoty nebo kraťasy? Schopnost rozhodování jsem dnes už vyčerpala dopoledne, kdy jsem v DMku kupovala deodorant. Celý den opět sedím nad připravovanou kapitolou o Rusínech, konkrétně u podkapitoly statistika. To jsem myslela, že bude brnkačka a hned za mnou...vážně musí být data tak odlišná??!! 2,2 tisíce obyvatel a 3,5 tisíce už je celkem rozdíl...dohledávání původních pramenů je strašně zdlouhavé a nejlépe ve švabachu či v maďarštině, která nejde zkopírovat do překladače, aspoň si maďarsky broukám. 

Na závodním stanovišti jsem dost brzo, jdu se schovat od hluku do Františkánské zahrady, kde mě odchytávají tři slečny s dotazem, jestli mluvím česky...už jsem na ten dotaz trochu alergická, protože mi jej vždy pokládají divní lidé. Odpovídám, že ano...prý dělají průzkum pro připravovaný projekt, aby mladí našli svůj potenciál, tak prý jestli jsem ho už našla. Ehhh. Ještě tomu předcházela otázka, jestli jsem věřící, nebo nevěřící (koncept nalezení potenciálu jde z Kanady a tam jej pořádá nějaká odnož křesťanské církve). Filosofické existenční otázky s tím, jestli už se člověk našel a ví, co dělá...trefily výborný čas před závodem, kdy přemýšlíte nad správně zavázanými tkaničkami, které jsem motala nejistýma rukama z včerejšího volejbalu. Nicméně obdivuju to nadšení, které z nich čišilo, taková čistá pozitivní naivita, kterou už nemám, jestli někdy vůbec byla.

Končím s pohledem na kostel Panny Marie Sněžné a přesouvám se do víru komerčního závodu. Vzdávám se teplého oblečení (poučuku časopisu Run Czech - na závod se obleč jako by bylo o 5 stupňů více, tj. 12 stupňů + 5 = 17 stupňů => zima, ale v tričku nezmrznu). Podle pokynů se přesouvám k ještě neotevřeným koridorům. Nacházím koridor D, ale nenacházím to podstatné - vchod do něj. Jdu dál, koridor C a vchod do něj...vracím se zpět s tím, že jsem jej přehlédla...dav houstne a nedá se normálně procházet. Zkrátím to, prodírala jsem se takhle 3x, nejlepší to bylo u fronty s toikama. Nakonec jsem šla do C, slečna už to u vstupu vzdala pouštět jen ty, kteří tam patří, se slovy, koridor D už je asi plný a asi zavřený.

po výstřelu za zvuků Vltavy; zdroj: FB Run Czech

Pár minut do startu už jsme běžecké tělo na běžecké tělo, má komfortní zóna je ta tam, ale aspoň mám dobrý pocit, že jsem si na tu slávu vyprala tričko. Mluví Petříček, že má radost ze závodu a mezinárodního obsazení, zahajuje závod startovním výstřelem a melodií kratší verze Vltavy. U Svatojánských proudů probíhám startem, opět překvapení, jak je běžecké tempo "pomalé". To byl asi jediný okamžik závodu, kdy mi přišlo pomalé. Seběh do Husákova ticha je prostorný a na diagonálu, tak žádné zdržení, v tunelu se odráží radostné výkřiky běžců, u Karlínského náměstí kontroluji Žižku na koni, tuhle trasu má naběhanou na Vítkově, tak klid, probíhá mi hlavou..otočka bude kousek...otočka stále v nedohlednu, začínají první bolístky, musím dost zpomalit a vzdát se mojí vodící slečny, která při běhu tak zvláštně poskakuje, ale tempo pro protáhnutí závodem mi vyhovovalo. Psychika opět padá a zastavuje se před bodem mrazu stejně jako na v mém předchozím příspěvku o Krakonošově 55. Kolem mě běžci konverzují, rodinné, pracovní věci, jak se jim běží...nechápu. Konečně otočka a běžíme zpátky, cesta zpět se zdá být kratší, kdo by to byl řekl! Běží se mi celkem dobře. U Tišnovského tunelu stojí spousta fanoušků, konečně nějací lidé...přecijen na trati u office center jich bylo jak šafránu, ze kterého pravidelně vařím :D

Míjím šestý km, kostky u Anežského kláštera nejsou tak hrozné jako Na Perštýně (moje pracovní přeběhy), samozřejmě nevnímám barevné značení, kde jsou výmoly a probíhám jimi. Míjím brutalistické hotely, Čechův most, ke Strakovce je to z kopce, šetřím síly...ale je mi jasné, že to bude zas do kopce. U poslední otočky na Nábřeží kpt. Jaroše mě dobíhají vodiči, které jsem hledala celou dobu závodu! Mají na sobě 55min, cítím trochu zklamání, že je mám v zádech, ale mohl tam být vyšší čas. Co pár vteřin říkají, jak běžíme skvěle, že už poslední kilometr do cíle a že už můžeme začít finišovat, ale samozřejmě pokud máme síly, závod si přeci užíváme, neběžíme na krev...hmmm, áno:)) A nemáme se zapomenout přihlásit na půlmaraton do Ústí, běžec vedle mě s nimi začne diskutovat, že je to delší než 10km a že to bude náročnější...jako vážně má tohle někdo sílu řešit?! tady? Štefánikův most - slečna vedle mě vykřikne radostí a dá se do závěrečného sprintu. Moje zrychlení v závěru závodu, jistota atletických let, nepřichází.

Revoluční, konečně míjím Roxy, lidi kolem křičí, celkem to pomáhá...cílová brána se neustále vzdaluje, už probíhám cílovou měřící lištou, ne to není ona, to je jen přechod z kostek na modrý koberec...pokus u druhé lišty, to taky není ona, pod tou vedou kabely...ještě pár metrů, oslepují mě blesky automatického foťáku, konečně nafukovací brána s časomírou jako u vstupu do metra, čas horší než minulý rok, lehké zklamání, že mi letos metro ujelo.

skoro jako závěrečná od Mirky; zdroj: oficiální fotky Run Czech 

Za bránou je hromada lidí, na místě úplně zastavuji, pro tělo je to šok, ač si to přálo hned po prvních 10 minutách běhu. Lehce vrávorám, ale ustojím to. Dav mě nese vpřed. Snažím se překračovat zvratky předchozích běžců, asi to dnes nesedlo víc lidem. Doběhová euforie nepřichází, ale při ověnčení medailí (kterou dostávají všichni doběhnuvší) přichází hřejivý pocit. Celofán, matonka v lahvi (komentář slečny za mnou: "fuj, to je hnusná voda", aneb hrdý partner závodu), birell, banán. Letos vynechávám šatny, jsou strategicky situovány přímo u vchodu do zázemí = rvát se davem, to chcete, ostatní závodníci se také převlíkají všude, tak nikoho nepohoršuju. Pod bundou hrdě nesu medaili :))

pod medailí nesmrtelná trojčlenka
ke statistickým výpočtům rusínského osídlení :))
jinak 54:19 čistý čas běhu

Doma něco málo pojím, v tu ránu se mi chce zvracet, tak to jdu zaspat. Ve 3 ráno se budím s tím, že mozek už není schopen vygenerovat lepší sen na protažení nohou a musím to holt udělat při vědomí, a taky se najíst, mám strašný hlad.

Za rok opět u Obecňáku? Kdo ví, teď držte palce, ať hlavně dopíšu už ty Rusíny, a taky ať za 2 týdny budu v lepším i fyzickém naladění na komorní ADRA běh.