Krakonošova stovka aneb už to asi nepůjdu

Po posledním závodě Krakonošovy 100 respektive mém kategorii 55 (respektive 58 km) jsem si říkala, že už NIKDY se nepřihlásím. Letošní ročník se mi rozležel v hlavě a přihlásila jsem se. Zajímalo mě, jestli to tentokrát dojdu a překonám osobák 10:53, přeci jen 2x jsem úspěšně dokončila a jednou kvůli velmi nepříznivému počasí nedokončila (zato byla fit na protančení se až do rána na Markéty svatbě).

ročník 2016 s osobákem 10:53...jaký bude o 3 roky později?!

Pořád bylo dost času na trénink, ostatně jako vždy. Trasa byla zveřejněná až koncem května, uzpůsobila jsem proto tomu plány tréninkových tras v Krkonoších. Jednak fyzické cvičení do kopců a skopců, jednak psychické cvičení, aby mi ta cesta nepřišla tak dlouhá. 

tahle hřebenovka snad nikdy neomrzí!

Objevila se totiž novinka! Vždy se jde Polskem od Špindlerovky, tentokrát se pokračovalo po červené po česko-polského přátelství a scházelo se až ke Střeše Akademické, pak až do Karpacze (města, o kterém jsem psala v odborném článku o kulturním dědictví, doktorát mě nenechá odpočinout ani na závodech, haha), z města pak po červené nahoru přímo pod úpatí Sněžky. 

červená dá celkem zabrat

Když jsem to šla na tréninkové trase, myslela jsem, že cestou dolů (do Karpacze) mi upadnou kolena, jaký to byl prudký skopec, cestou nahoru zase stehna a plíce, protože stoupání je jak po černé sjezdovce pro lyžaře bez pudu sebezáchovy. Výlez na Sněžku, který byl v rámci tréninku zahrnut také (abychom mohla jít na pivo Trautenberk na Pomezky), byla už brnkačka. 

Ten Trautenberk!

Trénink byl velmi poučný, protože byl jen na 30 km bez výstupu na Žalý a další dva dny jsem nemohla chodit včetně bolesti příčné klenby. Ta pokračovala do dalších dní, takže z tréninku byť jen běhacího po Praze sešlo (ještě se k tomu přidaly migrény a stehy na zádech, takže zase SUPER POCTIVÁ PŘÍPRAVA!).

Den před závodem jsem již s tradičním doprovodem věrných fanynek (máma a Mirka) brouzdala po vrchlabském náměstí, kde letos probíhal první řízený průběžný start po skupinách dle jejich sil – běžci až po poslední chodce. 

úplně zapadla mezi závodníky! pořadatelé měli strach, že nemá číslo na batohu!

Náměstí bylo zrekonstruované na pořádnou výheň (třeba tam jednou vyrostou stromy), byla nafouknutá brána se jménem sponzora, moderátor mluvil k věci a potřebné info. Mezi startujícími převládali spíše muži střední věk až nekonečno (ženské spíše s věkem jejich pubertálních dětí a přechodem). Po výstřelu i nejpomalejší skupina odběhla, ne odešla!

povedené, ale ta výheň

V noci téměř nespím. Po šesté ráno si jdu vyzvednout startovací číslo, v baličku je skládací kelímek. Pokyny, že si jej mám vzít s sebou sice nedostávám, na poslední chvíli jej přidávám do batohu…jak se hodil! Před startem je trochu chaos, moderátor čte trasu stovkařů a ne naši zkrácenou, tak dostávám info o Harrachově, kam doufám nepůjdu, to bych se musela ztratit. Při pohledu na ostatní startující závodníky to na mě trochu začíná padat…všichni mají profi výbavy, hlavně prakticky nic nenesou. Společně s paní, která vypadá, že jí je tak 70 let, mám největší batoh. Přeci jen se mi nechce jít do hor, kde se neustále mění počasí, i když to předpověď nenaznačuje, jít bez větrovky, vody a svačiny. A skládacího kelímku. 

i kvůli 55kařům se nafoukla brána
(doufám, že už jste si něco od té značky objednali, když už ji tu vidíte podruhé!)

Start je letos posunutý ze sedmé ráno až na osmou, to nebylo moc moudré, předpověď ukazovala velmi vysoké teploty i na horách. Před startem přiběhl první stovkař, opět měl kratší čas na 100 km než já na 58 km. Ani nevypadal zdrchaně. V osm hodin zazní výstřel, bohužel ne od Krakonoše, to mají jen stovkaři, vyrážíme. Skoro nikdy neběží, mám radost. Jsem v první třetině závodníků a celkem držím tempo. Respektive to tempo, které mám vždy…úsek na Žalý je nejlepší, do kopce mám 7km/h a jsem v pohodě. Jenže letos jsem v pohodě nebyla. Už v prvním kopci mi začalo být zle…to na psychice vůbec nepřidá. Stoupání na Žalý, kde jsem vždy každého předbíhala, vůbec nedávám, musím dokonce i zastavovat! Všichni pomalejší mě předbíhají, je mi hrozně, fyzicky a hlavně psychicky. Neustále mi v krátké smyčce zní: „Jestli se cítíš takhle, tak to nedáš“. Snažím se smyčku rozbít a nemyslet na nic, ale nejde mi to. Doplazím se na Žalý, je mi strašné, ale úplně neuvěřitelné vedro. Oblečení je komplet mokré. U rozhledny mě zachraňuje občerstvení, vypiju asi půl litru vody a ještě ionťák. Na stanovišti nejsou skoro žádné kelímky, otázka personálu: „Nemáte snad vlastní?“ mě vážně pobavila, ostatní závodníky naštvala. 

Ionťáky mě postavily trochu na nohy, padá rozhodnutí, že jdu dál a uvidíme ve Špindlu. Jde se mi dobře, cesta až do Špindlu je střídavě rovina a skopec, takže skoro celou cestu běžím. Ve Špindlu zachraňuji pár závodníků, kteří marně hledají stanoviště u autobusového nádraží, kde bylo vždycky, pak se vydávají po špatné cestě někam pryč…přitom v pokynech bylo napsáno, že je stanoviště u Dívčí lávky…ale proč číst pokyny, to čtou jen ty nemanažerské pozice. Občerstvovačka byla taková rozpačitá, byl jen chleba se sádlem, které (vědomě) nejím, žádný chleba s medem jako vždy. Někteří závodníci stanoviště přechází a nenechávají si načíst čas, personálu u časomíry je to nějak jedno. Mezitím, co do sebe tlačím suchý chleba, nadávají dvě závodnice personálu, že došla voda. Jak se z dozvídám, jsou to stovkařky a je to už několikátá občerstvovačka, kde není voda. Personál se sluní a nechá paní vynadávat s tím, že neví, kdy přijedou s vodou. Nabízím závodnicím na trati svojí, ale prý mají, jen jim vadí princip. 

Na Lužické dávám polívku a čaj, který znehodnocuji cukrem a citrónem…stejně je to určitě pytlíkový pigi čaj, tak mu to nevadí :) U Špindlerovky houstne provoz, přecijen už jdu stejnou trasu se stovkaři a do toho ještě turisté, kteří se nechali vyvézt na hřebeny. Nejlepší poznámka pochodu přichází, když stoupám nad Špindlerovkou. Starší pár (tak kolem 80 let) je za mými zády a paní pronese: “To je v prdeli, už jsme 15 hodin na cestě a jsme teprve tady.“ Dochází mi, že jdou stovku, polknu a mažu dál. Jde se mi čím dál tím lépe. Nejvíc úsilí mě stojí předbíhání lidí, kteří jsou pomalejší. Slunko peče…cítím, že můj krém s UV padesát už jsem vypotila a pomalu se škvařím. Nechce se mi ale zastavovat a hrabat v batohu, byť jsem si ji dala celkem dostupně, ale zapomněla jsem kam. U Slunečníku si dávám vodu, fotím se pro Ninu na „našem místě“, kdy jsme ještě neměly mobily s navigací a bloudily jsme na hřebeni. Nějací Poláci se mě ptají, co to je za závod, česko-polsky se „domlouváme“, ale běžím dál. Pálí to čím dál víc, ale jdu tak rychle, až skoro běžím. Nechci ztratit tempo a hlavně vybojované pozice, kdy jsem předešla všechny turisty. Jako socka zastavuji u skupinky Poláků, kteří se mažou a dřív než je požádám, tak se sápu po opalovacím krému s tím, že jej mám někde v batohu. Prý že mi ho vyndají, šprýmaři! Mažu si nos a běžím dál. U Střechy Akademické se na chvíli zastavím, napiju a pořádně namažu, slunce má čím dál větší sílu. Namasíruju kolena a sbíhám do Karpacze. 

Na občerstvovačce v Karpaczi si dávám konečně chleba s marmeládou a poslední zbytky ionťáku (za mnou šly ještě 2/3 závodníků). Dokonce potkávám jednoho západního závodníka, prý až z Belgie (říká něco ve smyslu „it is sucks“ a že chce pivo (teplé nealko měli, mňam!)). Čeká mě nejhorší část závodu, výstup pod Sněžku. Na trase narážím na dva závodníky, kteří mluví nahlas a pořád…hrozně mě to ruší, ale nejde jim lehce uniknout, jdou dost rychle…jak to dělají?! Dokáží mluvit a zároveň takhle rychle jít. Do kopce je to menší utrpení než při tréninku, přeci jen jsem věděla, co mě čeká. Těsně pod koncem kopce to bylo co krok, to zastavení, doslova visím na holích. Lidé, kteří jdou dolů, mají v obličeji dost vyděšený výraz, když mě vidí. 

Vydrápu si zuby nehty nahoru a odpočívám na lavičkách pod Sněžkou. Nějací lidé se mě ptají, co to je za závod, přibližuju jim trasu, tak kroutí hlavou…mají prý „jen“ celodenní výlet z Pece na Sněžku a zpátky, že by prý děti víc neušly (zas ty výmluvy na děti!:). Po chvíli sezení vyrážím na Luční, má tam být stanoviště nově s jídlem -> jsou to rohlíky, pečené přímo na místě. Jsou výborné, ale na 40. km úplně nechcete suchý rohlík, ale spíš nějaký banán… Doplňuju vodu a místní šťávu (jedna kapka sirupu na barel vody), prý už jim skoro došla, tak šetří, ionťák došel…nejen já kroutím hlavou, přeci jen nejsem úplně na zadních pozicích. Prý si máme stěžovat pořadatelům. Pokračuji dál, pořádné cukry z malinovky si dávám na Bufáči (Chata Na rozcestí) – mají nový koncept, vypadá to tam dobře, ne jako za mých běžkařských dob s tatínkem. 

Od Bufáče už jen skopce, stehna při každém otřesu vypadají, že chtějí odejít z mého těla, na chodidlech cítím puchýře, ale není síly to nějak řešit. Nejdřív jen jdu, pak zjišťuji, že běh bolí jen o trochu víc a dostanu se dál, tak běžím i Lahrbushem. Vzpomínám na tatínkova slova, jak je Lahrbusch strašný kopec, a dávám mu za pravdu, akorát dolů je to horší než nahoru. Bleskne mi hlavou, kdyby byla energie, tak s ní i nechápavě kroutím ze strany na stranu, že mi vůbec nedochází všechny ty zimní ročníky, kdy se dospělí vraceli pravidelně po tmě z hřebenů a sjížděli tuhle umrzlou hrůzu na běžkách, samozřejmě vždy řádně posilněni alkoholem…holt generace mých rodičů, ta se ještě řídí heslem, co tě nezabije, to tě posílí! 

Ze Strážného už jdu sama, v hlavě mám jen vidinu cíle, když si představím fandící mámu a Mirku, tak se mi chce brečet, tak na ně raději nemyslím, protože bych musela někde hledat kapesník. Ve Vrchlabí vede cesta zkratkou (sejít/seskočit asi 3 kroky z příkrého kopce), která pro závodníky je horší, než kdyby zkratku obešli. „To si dělají prdel?!“ neznělo v hlavě jen mně, ale i nahlas závodníkům, které jsem měla v zádech. Na posledních 100 metrech mě předbíhají nějací 2 chlapi s větou, že „pardón“ nebo spíš „haha“, že mi zkazí pořadí. S výrazem „jste mi momentálně úplně ukradení (myslím, že slovo ukradení odrážel silnější/peprnější výraz)“ si v duchu říkám, že mi je to jedno, protože sleduju pořadí ženských!   

V zatáčce před DDM Pelíšek už stojí fandící máma, Mirka je za cílovou páskou a snaží se mě vyfotit na tlačítkový telefon, což se celkem povede! 

10:14:27 slečno, běžte si pro diplom a pak na guláš/kyselo a pivo

Nechávám si zapsat čas 10:14:27 a jdu si pro diplom. Osobák! Jupí! Jsem desátá z žen! Z celkově došlých 65 (celkem odstartovalo 85 žen). Na první v cíli jsem měla 2,5h...přitom na prvním stanovišti nás od sebe dělilo jen 9 minut! Krom diplomu se dostávají ještě nějaké skleněné medaile od místního skláře…ale zase jen stovkaři! I těch 58 km je krev, pot a slzy. Mirka mi jde pro pivo a kyselo. Shazuji batoh, tentokrát jsem opravdu bundu ani kalhoty nepotřebovala, celou dobu bylo kolem 25 stupňů bez větru. Sundávám boty a zjišťuji, že mám celé krvavé nohy, leknu se, že puchýře praskly, ale pak si vzpomenu, že mé staré boty barví, že je to jen barva! Jdu si pro sandály a říkám mámě, to není krev, což nepomáhá, aby se vyděsila s výkřikem „krev!“. Pojím trochu kysela a vypiju půl piva, holt Krakonoš vařený z mechu, kapradí a jehličí ani po 58 km slečně moc nechutná. 

diplom a trasa 2019

Po chvíli zvedáme kotvy a jdeme se najíst do hospody na náměstí. Tlačím do sebe nějaký salát a místní vrchlabské pivo Medvěd, to už je jiná liga. Celkem svižně dojídáme a dopíjíme, nad Vrchlabí se žene boží dopuštění. S prvními kapkami dobíháme, teda to je silné sloveso, moje chůze/běh byla vtipnější než Silly walk Monty Pythonů. V noci to bouří, hromy, blesky déšť, snad už byli všichni závodníci doma, tohle bych na posledních kilometrech potkat nechtěla. Mezitím, co si spínacím špendlíkem ze startovního čísla operuji puchýře, sledujeme v TV záznam půl maratonu v Olomouci, kde byly teploty na padnutí, obdivuju všechny, kteří doběhli. Po chvíli to vypínáme, po startu a odtrhnutí od skupiny je pohled na běžícího sólistu trochu monotonní (ano, jako sledovat šachy:).

Další den vyrážíme na krátký výlet. S maminkou vyjíždíme Medvědínem na hřebeny, odtud na Vrbatovku, Labskou, kousek k pramenům Labe a zpět (cca 14km).

chodníčky přes rašeliniště

První 4 km jdu jen po špičkách, protože na patách mám puchýře, nakonec je zašlapu a chodím celkem normálně. Těsně před horní stanicí Medvědína během zpáteční cesty začíná pršet. 

směr Vrbatovka

Podle radaru má pršet pořád, rozhodneme se už trochu zmoklé, že lanovkou pojedeme i za deště a nebudeme čekat další půlhodinu nahoře. 

Snad budou sloužit dalším generacím jen pro potřeby dějepisného charakteru 

Sjedeme, pěkně promokneme ještě cestou přes Špindl, mrznu. V hospodě se převlékám a kontroluji radar, začalo být totiž slunečno. Mrak, který se měl točit nad námi ještě 2 hodiny, tak zmizel. Aspoň se mi konečně hodí náhradní oblečení, které jsem nosila včerejší celý den na zádech.

elegantní Labská, ovšem už jen s Krakonošem, polotmavý Paroháč jen na Luční
otázka zní: kde nás ten déšť chytne?

Další dny chůze docela utrpení, nyní stále nejsem rozhodnutá se přihlásit zase za rok. Ale kdo ví…minulý rok jsem si taky říkala, že běh na 10 km v Praze s tisíci závodníky není pro mě. No a za týden si jdu vyzvednout startovní číslo. Samozřejmě celá řada bolístek před závodem, takže zase superpoctivápříprava!

Ano, šli jsme (ještě s bráchou) na Letnou s Milionem chvilek