Saturday, July 21, 2012

Almaty



Bývalé hlavní město. Nyní je hlavní město Astana (víc na sever, víc ruské, víc ruská politika), ale podle mě je stále kulturním městem Almaty. Život diametrální jiný, zas mi přišlo, jako kdybych přijela do jiné země (taky aby ne, když jsme jeli 12h v buse!) Holky nosily to samé, co tady, kraťásky krátké jako pásek nebo kratší než kalhotky, pak nějaká tílečka...No, nevzala bych si to asi ani v Praze :D Chudák Rudy, docela trpěl...já ani ne, ač je tam víc národností (Ruskové, Kazaši, ...), tak mě nebrala ani jedna... A stejně nám to bylo jedno! :D V Almatě jsme našli nejlevnější ubytko, dokonce i s TV, tak jsme hned sjížděli nějaké hity, objevili velkou sámošku, kde byly všude napsané ceny, spousta nejen českých piv, ale i třeba Mattonka s českou etiketou :)) Já si ovšem oblíbila míchané drinky ve třetince ve skle (měli i Long Island!:)), stálo to dollar, no nekupte to! :)))

Náš plán byl následující, zjistit co nejvíc info o výletu do hor u Almaty, jelikož náš průvodce byl už pár let starý. Plán byl takový - 2denní výlet s přespáním v horách v jedné observatoři. Čeho jsme se báli, tak byla stráž v parku (armáda), která vás mohla vrátit a nemuseli jste dojít, kam jste si naplánovali. Což nám taky v turistické kanceláři řekli, jediná možnost, jak se dostat na observatoř je ta, že tam pojedete autem...opět přátelská cena, něco kolem 50 dollarů. To jsme odmítli a vypravili se tam další den sami. Na začátku cesty jsme potkali ruský pár, co šel k observatoři (u ní bylo almatské jezero s pitnou vodou, krásná atrakce spolu s ostnatými dráty a armádou). Chvíli jsme šli s nimi, ale měli vražedné tempo, navíc neměli batohy, protože se ještě ten den vraceli do Almaty. Tak jsme je nechali běžet z podkopce a začali se ploužit nahoru. Asi nikdy jsem nešla tak šílenej kopec...během asi 3h jsme udělali převýšení kolem 1800m. Na observatoři jsme vzali pokoj a mrtví padli do postele. Teda ještě před tím vyfotili krásnou krajinu a poprvé jsem ocenila, že R. kouří a udělal si kamaráda od armády s 3 *. Paní na observatoři nám taky s armádou domluvila, že tam půjdem další den kolem, že se vracíme do Almaty. Měli strach, že půjdem do Kyrgyzstánu nebo že jim otrávíme to jezero...Ne, v plánu jsme neměli ani jedno, jen dojít zpátky :D Ráno jsme vyrazili už v 8h, opět kopec...na vrcholu nás chytlo sněžení, pak déšť, naštěstí se bylo kde schovat. Nahoře byly nějaké budovy, jak město duchů to tam bylo. Nahoře jsme počkali hoďku, abychom viděli aspoň trochu na cestu dolů...podle mapy jsme měli jít kolem potoka...Začali jsme se spouštět ze 3500 m.n.m. (Almaty je asi 1000m.n.m.) kamenitou cestou, ze které se pak stal potok...Něco pro mě, jsem měla děsnej strach, tráva strašně klouzala, začalo pršet...Po nejhorším sestupu už jsem se ale uklidnila, ale netušila jsem, čím vším ještě půjdeme - kytkama, které mi nejdřív byly po ramena, pak mi šlehaly i do obličeje, cestičkou, pod kterou byl příkrý sráz do potoka, pak konečně les s kořenama, pak louky...všechno nacucaný vodou, takže jsme byli až do pasu úplně mokrý. V lese už byla cesta příjemná, až na to lezení do bývalého koryta řeky. V závěru pak pár mostů přes divokou horskou říčku...mostíky byly kovové z takovým jednoduchých příček...no uvidíte sami na fotkách.

Odjezd domů
Výlet jsme přežili, ale další 2 dny pak nemohli chodit :))) V Almatě na letišti jsme chtěli vytisknout už všechny letenky až do Vídně, abychom měli jednodušší přestup v Uzbekistáně, kde už jsme byli odkázáni jen na transitní prostor. Jenže to nešlo, protože Aeroflot měl volno kvůli kazachstánskému svátku (ano, pan prezident měl narozeniny). Rudu to trochu vykolejilo, tak jsem ho musela posílat ven na vzduch, protože s ním bylo lehce k nevydržení. Na check-inu nás řešili asi přes hodinu, protože se nám snažili poslat kufry rovnou do Vídně. Po hodině telefonování a běhání se jim to povedlo, vělký dík patří šéfovi check-inu, který pochopil naše přestupy: Almaty-Taškent-Moskva-Vídeň a že se chceme opravdu vrátit domů a nikde nevystupovat, když nemáme ty víza. Letenky nám ale bohužel nevytiskl, to nám vytiskli až v Taškentu. Kde jsme byli ještě s jedním klukem jediní na tranzit (pan policista na letišti z toho byl dost nesvůj, když jsme mu to oznámili, akorát zamykal dveře nouzového východu :DD). Odvezli nás speciálním autobusem do nějaké budovy, tam nás střežilo u TV asi 10 policistů, já si tam v klidu chrupkala na zemi na koberci. Ve 2 ráno nás vzbudili a jeli jsme zpět na letiště, kde nám vystavili zbylé letenky a zkontrolovali naše zavazadla, jestli s námi opravdu přestoupili a neválí se někde v Taškentu. Pak už jsme čekali nekonečné 3h plné mikrospánků v Taškentu, kde jsem byla atrakcí pro všechny lidi (rozuměj mladé chlapy jedoucí na práci do Moskvy). 
V letadlech pak letušky soutěžily o nejkyselejší ksicht, nic tak otrávenýho jsem dlouho neviděla. Ale jídlo bylo výborný, dávali jsme si rybu (nebo beranina tam byla na výběr, ne, asi tak pár let díky, nechci) - lososa! dokonalýýýý! Mňam! :) Přestup v Moskvě, R. dostal 3 bludišťáky za to, že našel koberec, na kterým jsme si dali asi tak 5 hodin spánku. Ve Vídni se šťastně shledali s kosnama, nasedli na bus a hurá domů! V buse jsem dostala záchvat smíchupláče před stevardkou, chudák...Jak to shrnul Rudy, už jsem přišel na to, proč jsme tam neměli ponorku a nepohádali se, my jsme se tam zbláznili! :)

Musím říct, že zpáteční aklimatizace byla složitější než při příjezdu tam... Nicméně už od první chvíli tady na Střední Asii vzpomínám jen v dobrém a všechny situace, které nás vytočily, vyprávím jako vtipné historky.

Děkuji všem čtenářům za pozornost, na chvíli se tenhle blog zase odmlčí, ale nebojte, zase někam určitě brzy pojedu!

A taky moc děkuju Taisii, že do mě nacpala ruštinu, bez tebe bychom si první týdny ani neškrtli!!!!!!!!

fotky z hor: ZDE

No comments: