Přechůdek Krkonoš a kola v Jizerkách aneb některé svaly jsou při chůzi a na kole totožné

Navnazená pondělní dovolenou se čtyřmi volnými dny jsem přenesla i do následujícího týdne. Ve Slovinsku nevyšlo chození po horách důsledkem stále vysoké pokrývky sněhu, proto jsem se rozhodla si to vynahradit v Krkonoších. Stejně jako v říjnu jsem vyrazila ranním Studentem do Špindlu a vstoupila do Krkonoš Starou Bucharovou cestou. Tím asi podobnost říjnového výletu končí. Konečně bylo vidět do krajiny a mohla jsem se rozhlédnout z vyhlídky na Kozích hřbetech.

vyhlídka z Kozích hřbetů

Směrem k Luční boudě jsem se lehce prošla sněhem a vybavily se mi vzpomínky na Julské Alpy, ve kterých jsem pochodovala před týdnem. 

poslední sníh!

Cesta na Sněžku se nemohla obejít bez tradiční modré po rašelinových chodníčcích, po kterých už jsem šla asi tak stokrát.

magický chodník

Sněžka si pro mě přichystala ovšem jedno poprvé, kdy na mé oblíbené stavbě Poštovně byla otevřená terasa! Celá nadšená jsem se protlačila vnitřkem restaurace a vyběhla kruhovým schodištěm nad hlavy davů na tom našem kopci s velkým K.

terasa na Poštovně

Mé následné putování vedlo po červené česko-polského přátelství na Špindlerovku. Cestou pomalu začaly ubývat davy v keckách s na kolenou roztrhanými kalhoty a zbyli pouze jednotlivci ve funkčním prádle. Dodám, že ten den bylo sice slunečno, ale foukalo tak, že jsem goratexku s kapucou téměř nesundala a občas si navlékala i rukavice. 

nad polskými jezery

Poryvy větru byly někdy tak silné, že jsem byla ráda, že jsem měla na zádech i řádnou zátěž v podobě spacáku, balerín a večerních divadelních šatů aneb z hřebenu rovnou na Jatka 78. Nocovala jsem na Brádlerových boudách v noclehárně, nejlepší poměr cena výkon - měli matraci a spacák jsem si přinesla (na rozdíl od Luční a Labské, kde není ani matrace a nocleh stojí dvojnásob). V noci síla větru neustala, byla jsem proto ráda, že na nocléhárně spalo dalších 7 lidí, půda s matracemi mi výrazně připomínala Twin Peaks The Great Northern Hotel, stačilo, aby zahoukala sova a asi bych celou noc strachy neusnula. 

vydatná večere s výhledy

Před spaním jsem silně uvažovala o východu slunce na Velkém Šišáku, ovšem v 5 ráno, co bych musela vyrazit, se ozvala migréna. S brufenem jsem si pospala do sedmi a vyrazila posnídat na vrcholy později. Cesta na Sněžné jámy byla pro mě nepopsatelně nádherná, nikde nikdo nebyl, jen slunce, hory, azuro, kukačka a já. 

sníh na Sněžných jámách

hory, slunce, kukačka a já

Prvního člověka jsem potkala až na Tvarožníku a rodinky u Vosecké. U pramene Labe jsem byla pár minut sama, čehož jsem využila ke krátkému posezení a puštění si znělky Krakonošových pohádek a koukala přes Labskou na Sněžku...slzy dojetí mě neminuly. 

Labská se otvírá krajině

Po vzpamatování se jsem pokračovala na Labskou, která se mi stává čím dál tím víc sympatická s rostoucím věkem. Jednou tam taky přenocuju, stejně jako v Peci a na Ještědu. 

chytré zasazení do reliéfu a kontextu krajiny

Pančavské vodopády trochu zklamání, nějak jsem myslela, že budou větší...spěchám na Vrbatovku a koláč. Jedna z mých oblíbených chat, rekonstrukce se jim velmi povedla. 

Pančavské vodopády

neustálé zastávky kvůli výhledům

Sedám si do lehátka a s borůvkovým koláčem v břiše se krátce sluním. Ne, že by nešlo vydržet to silné slunce, ani to nutkání, že někde neběžím na trase, ale byli to Češi a jejich neustálé mudrování ("pivo se nedá pít" -> stejně ho pán vypil a z minipivovaru bylo dobré!; "2 nanuky a pivo za 200,-, tomu říkám vysokohorská přirážka!" -> tihle lidi se ani do té krajiny nepodívali...). Utíkám poustevničit na krkonošské louky směrem do Harrachova. 

Kotel

Slunce má sílu, začíná být neuvěřitelné vedro, odhazuji svršky, co se dá. Asfaltová cesta kolem Mumlavy se před Harrachovem stává nekonečnou, ač praktikuji indiánský běh až na Mýtiny, odkud jezdí vlak do Liberce. 

Mumlava

Zpocená a zaprášená usedám do ozubnice, která snad ještě ve větším sklonu než v Jeseníku prudce sestupuje do Kořenova, Jablonce a až na konečnou v Liberci. Otvírají se nádherné pohledy na krajinu, čerstvou zelenou na stromech, rozpadlý industriál s vilami s jasnou architekturou odkazující na německé osídlení. Trochu jsem záviděla paní průvodčí, že může jezdit tuhle trasu a představovala si, jaké by to bylo mít tuhle práci. 

severský industriál

V Liberci po dvou poustevnických dnech setkání s Irenkou a Honzou, krátká procházka po Liberci (téměř secesní kostel, křížová cesta, Ještěd na obzoru...a zmrzlina). Další den ráno vyjíždíme na cyklovýlet opět ozubnicí do Kořenova. Vlak je tak plný kol, že přistupující v Tanvaldu nemají šanci a jsou ponecháni dalšímu spoji, který jede ovšem až za hodinu. Z Kořenova se mírním stoupáním vydáváme na Bukovec a Jizerku...vůbec to tam nepoznávám, netuším, kam jsme to na ty běžky jezdívali. Cesta nás vede na Protrženou přehradu, kde se dozvídám o tragédii ze začátku 20. století. 

Protržená přehrada je kulturní památkou

Působivé čtení naučných tabulí a procházka po areálů mě dostala. Poté už sjezd do Josefova Dolu...jsem z něj trochu v rozpacích, i z kola působí celkem divoce, na Královku přes Prezidentskou chatu (postupně si odškrtávám stavby publikace Ó hory, ó hory, ó hory) do Bedřichova a Liberce. 

Jizerky, tam by chtěl žít každý...včetně mě!

Musím říct, že mě bolely nohy (a zadek :D)...říká se, že se používají jiné svaly na turistiku a na kolo...jako jó, ale svaly na stehnech jsou jen jedny...Pěšky jsem ušla dohromady 60 km (trasa zde), na kole 40 km (z toho prý 15km z kopce).

Odpoledne shazuji moirový outfit posledních dní a vyrážíme na novinku Probuzení Vosto5 do Jatek 78. Honzu jsme navnadily, jak soubor staví na chytrých a vtipných dialozích...což o to, chytré to bylo...akorát beze slov...po představení jsem byla taková rozpačitá, ale zpětně hodnotím, že pohybově toho řekli o dost více než slovy. Bylo to komické, zároveň tragické...takže tragikomické:), trefili se úplně přesně do nálady dnešní doby. 

Tímto večerem moje volno skončilo a já v následujících dnech naskočila do 12cti a více hodinové pracovní směny. V duchu už si ale plánuju další přechůdek Krkonoš...letos bohužel bez Krkonošské 55 (je koncert Arcade Fire)...ale tak něco v podobném duchu.

prsty mám i v selfie