Indonésie - Bali

Ubud

Z Nusa Lembogan se plavíme na Bali, a pak s taxikářem, který tvrdí, že google mapy lžou, že je Ubud dál. Holt taxikář tělem i duší! Nebydlíme přímo v Ubudu, ale před Ubudem v malém resortu - bungalovy do tradičního stylu, spousta kvetoucí zeleně (připadala jsem si jako v botanické), bazén a úplný klid. To byl balzám na tělo i duši po minulém místě. Spali jsme jen jednu noc...zvládli bychom pobýt déle, ležet v klidu na lehátku před bungalovem a občas si zaplavat v bazénu, asi už stárnu...

okolní svět neexistuje!; zdroj: Dan 

Do Ubudu jsme se nevydali, nechtělo se nám mezi hromady lidí, vyjeli jsme na skútru na nedalekou atraktivitu - vodopád. Nějak nám nedošlo, že je blízko města a bude turisticky také vytížen. Nejvíc se nám chtělo brečet, když celý areál byl přizpůsobený selfiečkářům - ptačí hnízdo, do kterého si můžete sednout a vyfotit se s vodopádem v zádech, půjčování dřevěných cedulek s nápisy jako jsem nejlepší na světě apod....jako vážně? Ani do vody jsme nešli, byl problém se vyhnout fotícím se lidem.

masový turismus v akci...; zdroj: vlastní archiv 

chrám v okolí, který není v Lonely Planetu...značka: bez turistů!; zdroj: Dan 

V ubudský podveřer to přišlo...přivezli nám skútry. Honda Vario 125...jeden nový, druhý měl najeto 25 tis. kilometrů. Hrklo ve mně, jak velký a těžký stroj budu řídit následující tři dny (půjčené skútry z hotelů byly značně staré a ojeté). Ujedu naši 300km trasu? Itinerář výletu počítá, že ano...nejde se o den zpozdit. To byl stres...opadl, jakmile jsem zasedla a rozjela se. Oproti Vietnamu jsem nyní řídila silný automat a měla helmu dokonce se sklem.

po třech dnech řízení jsem stále nevěděla, kdo má přednost, když se jezdí vlevo...; zdroj: vlastní archiv 

Jatiluwih

Putujeme po levé straně (ano, v Indonésii se řídí vlevo) na sever Bali. Naším cílem toho dne jsou rýžové UNESCO terasy Jatiluwih. Cesta vede přes Monkey Forest (opičí les), jak název napovídá, jedná se o les s ohromnými stromy, chrámem částečně porostlý mechem a kolem pohybujícím se tisícem opic. Je to jak z Hitckoka, nebo nějakého fantasy filmu (Avatar), dusno a kytky (a opičí smrádek) jak v indonéském pavilonu v pražské ZOO.

Monkey Forest; zdroj: vlastní archiv 

V lese bylo minimum turistů, jaká to změna oproti vodopádu předchozího dne! Místo turistů se to v lese hemžilo svatebními fotografy. Stejně jako ve Střední Asii "nacvičují"/nafocují svatební fotky před svatbou. Nejprve jsme mysleli, že se jedná o nějaké komerční focení, nějaká reklama (ti dva se k sobě vůbec neměli). Nakonec se Dan zeptal jedné slečny, co držela stativ, tak prý proper svatba. Pro Evropana byla nezvyklá svatební barva, primárně to nebyla bílá (ani všechny další různé odstíny po šampaň), ale červená, fialová, světle modrá i černá! Budoucí dvojce byla v barvě sladěná a šaty obou byly bohatě zlatem vyšívané...do toho ten pohádkový les, to bylo něco! Divím se, že jsme neplatili turistický příplatek :))

předsvatební fotky; zdroj: vlastní archiv 

Rýžové terasy Jatiluwih se nachází kolem 700.n.m. Na rozdíl od Vietnamu jsme narazili i na ta, která byla povyrostlá a zelená. Centrum Jatiluwih je dosti turisticky vytížené, ovšem zejména v odpoledních hodinách, přijíždí spousty autobusů, z nich vyskákají turisté, projdou si pár kilometrovou stezkou mezi políčky a jedou pryč. Případně přespí a brzy ráno hned jedou pryč. My jsme nakonec spali poblíž chrámu Luhur Batukau, který je cca 20 km vzdáleny od centra teras. Cesta k němu je do kopce (sopka má přes 2000 m.n.m.) a plná serpentin.

rýžové terasy v UNESCO; zdroj: Dan 

V pozdním odpoledni po cestách moc nikdo nejezdil...byla to asi ta nejhezčí jízda, jakou jsem na Bali zažila, vybírat zatáčky do kopce a nemuset brzdit, jen ubrat plyn, a pak přidat (a motor hned přidal), kolem cesty chrámy, cinkání z chrámů, rýžová políčka, rozkvetlé stromy, západ slunce...úplně prázdná hlava, pocit štěstí a bezstarosti!

euforie; zdroj: vlastní archiv 

Návštěva chrámu přikazovala mít na sobě sarong, je jedno, jestli máte dlouhou sukni, nebo kalhoty, musíte mít sarong, který na místě půjčují. Do komplexu (hindu) chrámu neměly menstruující ženy, kojící, děti do věku vyrostlého prvního zubu a těhotné. Docela mě překvapily tyto restrikce (jedinou tu menstruaci jsem věděla z průvodce...a ne, nekontrolují to:). Chrám byl opět součástí přírody, spousta mechu, cinkání, obětin a probíhajících ceremonií.

chrám, člověk a pes; zdroj: Dan 

Ubytování bylo na kraji vesnice ležící přímo pod chrámem. Bungalov byl umístěn v zahradě, která navazovala na okolní les. Sprcha byla venkovní (jako téměř všechny v Indonésii), člověk se sprchoval pod hvězdným nebem. v pokoji nechyběly obrazy...s motivy alpské krajiny a koňmi...jak na to přijdou?! Snídaně byla úplně instagramová, a pak jsem ji snědla (vajíčka, ovoce, med, čaj, káva,...).

snídaně na konci světa; zdroj: vlastní archiv 

Rýžové terasy v hlavním turistickém centru zely kolem desáté dopoledne prázdnotou. Stezku pro turisty, kteří se na ni zodpovědně vydávají pěšky, nebo na ekokole, vlastně stačí asi psát jen kole, ekologické je pořád, využívala místní omladina, která se na ni proháněla na skútrech. My se ještě krátce prošli a nechali se unášet po terasách, které byly všude kolem nás. Z chrámu bylo slyšet cinkání. Podobně jako pocit na motorce se Strawberry swing, i tahle chvíle měla svou písničku (sic African Journey, ale cinkání tam je:).

terasy, terasy, terasy...; zdroj: Dan 

místní mají zkušenost s turisty...sbírající rýži; zdroj: vlastní archiv 

Munduk

Cílem druhého dne skútr roadtripu bylo dobytí Munduku. Zaujalo mě, že se v něm pěstují jahody v 1100 m.n.m. Od té doby mi zněli v uších Coldplay s písničkou Strawberry swing. Cesta vedla kolem Lake Bratan, kde leží nejdůležitější hindu-buddhistický chrám postavený přímo na jezeře.

chrám na Lake Bratan; zdroj: Dan 

Cestou tam jsme moc turistu nepotkali, ale tam jich byla zas horda, nevím,kde se tam vylíhli. Nicméně snad větší zážitek než návštěva chrámu bylo pozorování turistů, nestačí se totiž fotit z břehu s chrámem! Pro movitější byly připravené lodičky s pádly a turisté si mohli dopádlovat na selfie blíže! Lodě byly půjčovány ovšem bez pádlovací síly, turisté museli pádlovat sami...ne všem došlo, jak se chová loď se záběrem vpřed a kontra, výsledkem bylo točení se lodi dokola na místě, nebo plutí po jezeře neznámo kam, respektive od chrámu a vysněné fotky. Zajímalo by mě, jestli tihle lidé vůbec věděli u čeho jsou a jaký ten chrám má význam.

pádlující selfíčkáři; zdroj: vlastní archiv 

Ovšem kritická nebudu jen k turistům, ale k okolí chrámu. V místním parku byly koše ve tvaru zeleniny a ovoce, nevím, jestli to mělo motivovat návštěvníky k vhození odpadků...(aspoň někde mají ošklivější koše než Praha 2) východ z chrámu ukazoval spongebob.

V Munduku jsme měli ubytování na střeše domu a měli celé město na dlani.

výhled z postele po probuzení; zdroj: vlastní archiv 

snídaně na střeše; zdroj: Dan 

Jelikož jsem jela celkem rychle (cca 40 km/h :)), měli jsme na místě ještě dost času na prozkoumání okolí. Pan domácí zkoumal podrobně naše skútry, takové nové a v dobrém stavu tam neměl nikdo...Doporučil nám trasu, kam se máme jet podívat. A ano, tady ta cesta mezi těmi políčky, tam se dá jezdit...no, to sice dalo, ale jen když jste odkojeni skútrem. Cesta byla úzká asi 60cm lemována vodními zavlažovacími kanály, ujela jsem po ní asi 50m a pak zastavila s tím, že nemůžu jet dál a Dane, dostaň ten skútr někam zpátky na normální cestu, sesedám...a tak se stalo.

cestička, po které jsem nezvládla jet na skútru; zdroj: vlastní archiv 

Ještě jednou děkuji za vysvobození! Naštěstí se pro mě pekelná cesta dala objet, jen jsem musela přejet 2 bambusové mostky...během přejezdů jsem měla srdce v žaludku a žaludek v krku...jsem celá a skútr taky.

srdce v žaludku, žaludek v krku; zdroj: Dan 

Kolem Munduku se krom rýže pěstuje spousta kávy, vyzkoušeli jsme tu cibetkovou (kávová zrna sní cibetka - zvíře podobné kočce, projdou ji trávicím traktem a projitá zrna se následně sbírají a je z nich unikátní a prvotřídní káva). Konvička stála jako jeden oběd i s pitím...je to vůbec ta pravá? Nikdy jsme ji nepili...ptáme se německých turistek vedle v kavárně, ty nechápali, proč by to neměla být ta pravá, přeci si ji objednali, proč by jim někdo dával falešnou...aha, zas to české myšlení, že nás někdo chce podfouknout :))) Káva byla moc dobrá, ale první doušek s představou, že pijete něco, co prošlo trávicím traktem...:)

Dan s cibetkovou kávou; zdroj: vlastní archiv 

Pemuteran

Poslední den na skútrech, cíl je Pemuteran, městečko na severním pobřeží Bali. Pláže jsou na severu lemovány černým sopečným jemným pískem. To nebyla jediná změna oproti dosavadnímu poznání...výrazně vzrostl počet mešit a muslimek (šátek poznáte na první pohled). Ano, blížíme se k Jávě, která je muslimská. Bylo úsměvné, jak v jednu chvíli slyšíte hindu-budh cinkání z chrámů a do toho muezíny.

nicnedělání bez výčitek svědomí...konečně!; zdroj: vlastní archiv 

Ubytování opět v bungalovech, tentokrát ve správě Němky a jejího místního manžela. Byla vidět evropská ruka ve vybavení bungalovů, konečně promyšlený nábytek a služby :)) (ano, zní to entrocentricky, ale nemůžu si pomoct).

Objednali jsme si zájezd přes naší paní (německou) domácí na šnorchlování, říkala, že podporují místní malou lokální cestovku (mé srdce regionálního rozvoje zaplesalo)...přes to plesání jsme se zapomněli zeptat, kolik nás pojede. Ráno se k nám přidala francouzská rodinka, která byla fajn, akorát se rodiče neustále vymlouvali na své dva menší syny, že už kvůli nim se nemůžou chodit potápět, přitom synové tak pěkně šnorchlovali v moři (poprvé). Mezi další účastníky se zařadil můj oblíbený národ španělský (3 holky), a pak ten nejoblíbenější...Češi na cestách. To bylo peklo, tak jsem se styděla...bylo celkem jedno, že jim ostatní nerozuměli, obsahová složka komunikace obsahuje jen 10% dopad na ostatní posluchače, zbytek je verbální a neverbální složka, která plynule doplňovala tu obsahovou hrůzu. Naštěstí během šnorchlování se moc mluvit nedá.

Viděli jsme toho hromadu, od různě barevných a zakřivených korálů, které vypadaly jako mozek, modrých hvězdic, širokou škálu barevných ryb, pohybové variace ploutví a rytmus plavání (jsem netušila, jak moc se to liší!).

oběd na ostrově; zdroj: Dan 

Největším zážitek pro mě bylo vidět konec korálu, který šel z mělčiny do hloubky ,z ničeho nic najednou vertikálně klesal...bylo to jako podívat se do rokle, resp. nad ní...tajil se mi dech. A protože jsem v zoologii slabší a nekoukám na Zoom jako někdo!!!, nevím, jak se všechny ty ryby jmenují...poznala jsem klauna, barakudu a perutýna. Myslela jsem během podvodního zážitkování na Máťu a Ondráška, že by tam spíš měli být místo mě :)

Kuchyně

Důležitým prvkem našich zájezdů je místní kuchyně. Ta indonéská se trefila téměř do černého. Můj největší favorit - gado gado, tu arašídovou omáčku můžu jíst po litrech! Právě Gado gado bylo nejlepší v našem posledním ubytování na Bali. Večeři nám uvařila místní slečna, objednali jsme si tři chody, Dan nemohl sotva ten první...jsem to dojedla všechno :) Jinak je tu hodně kuřat (pak je vidíte, jak jsou sice na volno, ale zobou něco na směťáku), ale i vegetariáni si přijdou na své. Téměř ve všem jsou vajíčka...tak nejméně 3 dáme každý denně (snídaně, a pak je vždy v nějakém jídle).

mie goreng (vlevo), dole polévka, vpravo gado gado; zdroj: vlastní archiv 

Co se týče pití, nejlepší jsou čerstvé freshe z manga, papay, ananasu a dalších druhů ovoce, jsou levné a nepřekonatelné! Nápoj číslo dvě je čaj - černý jasmínový! Pro mě tato kombinace velkou novinkou, pijí ho všude (v létě je varianta s ledem). Na čaj plynně navážu kávou, výborná je všude (i ze sáčku), cafe bali znamená turka, tedy s lógrem (takový antropologický vtip - kafe bali je turek:)).

Voda jedině balená, s tím jsem měla trochu morální problém, protože spousta spotřeby plastu, ale to až v závěru Jávy.

maso přelité arašídovou omáčkou; zdroj: Dan 

Alkohol tu moc není, resp. na Bali je (koktejly a pivo), na Jávě není, ani jsme ho nehledali. Ledový čaj s čerstvě vymačkanými zelenými sladkými mandarinkami byl lepší než jakýkoliv místní alkohol.