Sunday, August 15, 2010

Román nejen pro ženy na pokračování…










To jsme takhle vyrazily hned první večer po příjezdu do toho nejprovařenějšího baru v Rondě – Huskie. Je známý tím, že se tam schází všichni cizinci, kteří přijedou do Rondy (je tedy možné mluvit i anglicky), má otevřeno i dlouho přes půlnoc a také tím, že když chce Španěl holku cizinku na jednu noc, tak si určitě vybere. Hned první večer oslovil jeden kluk, zda-li slečna (Lea) nemá cigaretu, protože viděl, že kouří (ano, tady jsou vidět výhody kuřaček – nemáš oheň, nemáš zapalovač, …?) Byli dva a nabídli Janče a Lee, jestli si nezahrají šipky. Já s Andulou řešila nějaké velmi potřebné mimoslovníkové anglické fráze, a pak šly domů. Holky prošly ještě několik barů a diskoték. Helmut (nickname pro toho kluka Ley, protože vypadá jako Němec a prostě jeho španělské jméno si žádná nepamatujeme) se za pár dní opět ozval, ale jely jsme na povedený výlet do Marbelly, takže jsme nikam nešly. Teda nutily jsme Leu, dokonce jsme jí i začaly oblíkat a malovat, když ležela v posteli. Helmut to ovšem nevzdal a po školní párty (kde jsme ochutnali vše zásadní ze španělské kuchyně) jsme se opět setkali na mostě. Ten večer jsme se trochu prohodily, Lea měla teda Helmuta, já s Andulou jsme speakovaly s Octaviem (španělský bratranec Helmuta, narodil se jako osmý, proto to jméno). Bylo to taková symbióza, Andula házela témata k hovoru a mluvila, já jí radila slovíčka jejich přibližné tvary. Anglicky s námi mluvit nechtěl, dělá mu to prý problémy takhle skákat z jazyka do jazyka (ehm, z jeho rodného do jednoho cizího). K ránu jsme přišli pak k nám na byt, kde jsme připravili něco k jídlu, já se asi jako jediná najedla a čekalo se, co bude. Andula si ten večer vyzkoušela, jak umí krásně mrkat, což Octavia trochu rozhodilo, Lea měla další rande. Janča překládala, já způsobila jazykový faux pas a šla spát. Po půlhodině mluvení, kdo u koho bude spáti, odchází chlapci s bolavými těmi…srdci k sobě domů. Další den potkávám Octavia s Janou v knihovně, dokonce nás i pozdravil (a tak krásně se usmál…takže jsem dalších 30 min nemohla dělat dú). Myslely jsme, že už se neozvou, pro tu bolest. Ale co to? Sms na cestě do Malagy…Lea: „Ááááá, Helmut se ozval, máme dnes přijít k nim domů.“ Teď musím vysvětlit pár reálií, Španělé nikdy nezvou cizinky k sobě domů. Helmut je zazobaný, má několik bytů v Rondě a baráků v Seville. Octavio je syn architekta, který projektoval v Rondě ty nejzásadnější stavby. Jeho dům, kam nás pozvali, je hned u mostu s bazénem a určitě skvěle vydesignovaný. Helmut se ozval ten večer po našem příjezdu z Malagy, jestli přijdem k Octaviovi domů. Holky už spaly od podvečera, já šla ještě skypovat do města, zjistila, že je live přenos z Panenského Týnce a že mi na Kasabian nevydrží baterka jak v notebooku, ani ta moje tělesná. Znechuceně přijdu před půlnocí domů, vzbudim Leu, která se mě zeptá, zda-li nechci jít za Helmutem, při odpovědi „ne“ jde zase spát. Po chvíli ale s Janou rozsvítí a začnou to řešit. Hází si eurem a vychází, že chodit nemáme. Jdu si lehnout s dilematem, jít i přes moji neskutečnou únavu a vidět ten úžasnej barák a něco dobrého sníst, nebo omdlít do postele s tím, že si nebudu zase hrát na hluchoněmou a hledat záminky, proč odejít a nepřekážet…teda měla jsem je vymyšlený, že musím jít chytit wifi kvůli tomu koncertu, ale koncert by skončil, než bychom tam došly, holkám to děsně trvá. Holky mě pak budily, ale já už byla skoro omdletá a nikam nešla. Vzbudil mě pak jejich příchod a chichotání. Teď je poledne a ony mají hlubokou půlnoc, já jsem teď nasraná, že musím celý život prospat. Ale! Jsme tu ještě 14 dní, tak se k nim třeba ještě podívám, protože jak říká Dave Gahan (krom posledního koncertu) See you later. ;-)

No comments: