Ha Giang

Ušetřili jsme si 3 dny na hory. Sapu jsme po varováních vynechali, turista, kam se podíváš. Zato Ha Giang…křivolaká úzká silnice vlnící se v převýšení až tisíc metrů.

První a poslední bez samospouště

Bylo jasné, že budeme půjčovat motorku = jednu! Já klidná, že už jako spolujezdec jsem po Praze jela a vím, že v zatáčce se má naklonit ve směru. Klidná jsem byla až do vstupu do půjčovny s motorkami. Pán nám vysvětlil, že na jednu motorku to nevidí, že rozhodně dvě, proč taky jednu, žejo…když na tom vydělal dvakrát víc :D Hluboce jsem polkla a souhlasila, největší zkouška nastala.

Já a moje Yamaha

Pán nám vysvětloval výkony a příkony a kdovíco…úsměv na tváři mu trochu zřečovitěl, když jsme ho požádali, ať nás s tím naučí jezdit, že to neumíme. Touha po penězích za pronájem za tři dny byla silnější, tak nás to naučil = jednou jsem se projela s ním (a nechtěl se mnou jet, se mě asi bál), pak už sama, dokonce dala i blikr, když jsem přijížděla k půjčovně na Yamaha Sirius (stylish edition). Ale zas tak horký to první den nebylo, resp. ten den si moc stresem nepamatuju. Neustále jsem zapomínala vypínat plyn, když jsem řadila…motor naštěstí neupadl. Dále si neustále pletla brzdu s plynem….vždy, když jsem potřebovala zabrzdit, tak jsem přidala plyn. Byl to pro můj mozek zmatek, sedím na kole nebo v autě (který jsem řídila naposledy před 10 lety). Druhý den už jsem řadila celkem ok (pár krát jsem podřadila místo přidala rychlost :D) a třetí se už dokonce koukala kolem sebe! Stres za všechno se vyplatil, dohromady jsme ujeli přes 300 km trasu Ha giang - Quan ba - Yen minh - Meo vac - Dong van - Yen minh - Ha giang (více na http://vietnamcoracle.com/ha-giang-extreme-north-motorbike-loop/).

Pohled na Quan ba (tuším)

Ha Giang je oblast úplně na severu Vietnamu, blízko hranic s Čínou. Žije v ní mnoho národností, pro antropology a etnology úplný ráj na zemi! Vidíme všechno „live“, opravdu tak pořád žijí = okopávají půdu na příkrých svazích mezi kameny (terasovitá políčka, ale nejen ta!).

Terasovitá políčka

Mají svůj jazyk, který zněl jako mlaskání a klapání, nosí tradiční oblečení (velmi barevné, holky podvlíkačky, přes to sukně, boty – plastové pantofle bez ponožek; upozorňuju, že ve 2 tisících už spadla teplota pod 10 stupňů). 

Ptám, který místo řeči mlaskal

Pracují hlavně děti a ženský, vždycky něco nesou, nějakou kládu, nebo náklad roští, nebo něco okopávají u cesty mezi kameny. 

Ženský makaj

Děti nosí menší děti, všechny jsou neuvěřitelně unudlený. Sice se na vás smějí, ale hluboko v jejich očích vidíte smutek. 

Děti nosí menší děti

Míjeli jsme i školy. Kamarád Petr, co teď žije ve Vietnamu ovšem říkal, že ne všechny mají sociální zařízení a vůbec nějaké zázemí. My viděli jen propagandistické plakáty a vlaky na plotech. 

Propaganda na každém kilometru

Otázkou je, kolikrát týdně jdou do školy a kolikrát tahají klády po kopcích. Žebrající babičku s lákadlem malou bosou holčičkou jsme potkali jen jednou. Pěkně nám vynadala, když od nás nedostala peníze (další den by tam totiž stály 2 babičky a za rok by už přestali pracovat všichni)…jestli pojedete kolem, vemte nějaké pastelky. Prvně jsem pocítila morální výčitky, jak si tam jezdím na motorce, obdivuju tu nádheru, původní život, políčka, přírodu…a za 3 dny odjedu.

Řeka se prorvává skalami

Příroda byla okouzlující, i když jsme projížděli mimo sezónu rýžových políček, byl příšerný opar a zamračeno. I tak je krajina se špičatými kopci magická jako Avatar, všude nějaké rozhledy a vyhlídky. Pro mě asi nejlepší čistička hlavy a odproštění od všech těch dospěláckých věcí, hypoték, prací, doktorátů, porodů dětí a tak. 

Serpentiny a tisícové převýšení denním chlebem

Několikrát mi vyvstala v hlavě myšlenka…pane doktore, vy jste se zase kochal! Jak se dostanete do toho mimózního stavu, přestanete dávat pozor na cestu (a pak zazmatkujete a spletete si plyn a brzdy :D). Nástrahy ale číhaly všude, co půlhodinu vás míjel autobus užívajíc si serpentin ve velké rychlosti. Nákladní vozy a další těžká technika nás taky neřešetřila, cesta se opravuje, rozšiřuje, někde dají možná i nějakou ochranu na padající kamení ze skal (ale to si asi jen vsugerovávám:D). Zúžení či uzavření části vozovky během oprav bylo nemožné, vyhýbali jsme se, kde to šlo. Pro mě asi nezapomenutelný moment, když jsem na štěrku objížděla bagr, který se lžící otáčel přímo na mě, vedle dělník, který viděl můj děs v očích, přidávám plyn místo brzdy, děs v jeho očích…má přední brzda na poslední chvíli vše zachránila.

Bagr a já

Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového napíšu, ale vážně mě to ježdění bavilo na té MOTORCE! Možná je to tím, že jsem byla opitá Danovou podporou, jak mi to krásně jde a že jsem jezdila v ne tak velkém provozu a tím, že jsou na pomalou jízdu zvyklí, ve městech jsem mohla jet 20 km/h a nebyl to problém, kdo jel náhodou rychleji, objel mě bez všech prostředníčků a klepání si po čele. Auta motorky respektují, asi proto, že jsou v menšině.

Vyjíždím voe!

Kuchyně opět přizpůsobená prostředí. Lezavou zimu z vás vyžene pořádný vývar – Lau. Na stole máte vařič, ve kterém si sami vaříte kotel zeleninového vývaru s mrkví, dýní, bramborami a objednaným masem (např. kousky celého kuřete, tofu apod.). Jakmile to celé sníte, přilijí vám nový kotel…Velká žranice hadr. Neporozuměla jsem jen jedné věci, do měst přijede z hor víc lidí, kteří jsou na kost promrzlí a rádi by si dali čaj. Ovšem ten nám nebyl nikdo ochotný udělat, že musíme do kavárny, ale ty byly zavřené. V jídelnách mají konvičky taky, ale čaj vám z nějakého záhadného důvodu neudělají.

Málem mi praskl žaloudek

Nerada se vracím na stejná místa, ale sem bych se ještě někdy vrátila na další čas a projela i místa mimo hlavní trasy. Tak snad bude ještě někdy příště. Hurá do Hanoie!

Bez komentáře