Po příletu do
Saigonu jsem s hrůzou zjistila, že jsme přijeli do 10 milionového
města, moderního, rušného, ve kterém pořádky a pravidla fungují jinak, než jaký
je můj autopilot. Setkání s realitou a tropickým vlhkým podnebím udělal
své, že město do svého top nezařadím, ač mělo hipsterské kavárny a hospodu
s výběrovými pivy, kde hráli Arcade fire.
Hipstr-panelák, co byt to kavárna |
Jedno prvenství
ovšem má, jeli jsme z něj na organizovaný zájezd na tunely z války
s USA. Samotný výjezd z města trval asi 2h, nejdřív radost, že jedem
jen 8 místnou maršrůtkou, brzy nám sklaplo, když nás odvezla jen na sběrné
mést. Tam čekání a zmatky, než nás přeřadili do správného autobusu ke správné
skupině. Její složení bylo národnostně zápaďácky pestré, nejvíc člověk vnímal
americký dívčí jedinečný hlas a přízvuk, kterému nešlo utéct. Pan průvodce měl
řeč v angličtině nadrilovanou, pořád se omlouval, že nemá svůj „maj“,
„majkrofoun“, že je ho sice hůř slyšet, ale běda jak někdo promluvil, hned jej
zpražil, že je to neslušný, a pak nad daným hříšníkem celou dobu stál :D Bych
si měla vzít příklad do školy :))
Náš průvodce bez majku s tankem |
Tunely jsou jedna
velká atrakce, vstup do nich je širokým podzemním podchodem, kde je třeba asi 5
lidí, kteří vám pípnou platnou vstupenku. Jako chápu, že jsem byla mimo, ale
tuhle činnost si myslím, že bych ještě zvládla. Tunely neuvěřitelně malé, jak
pro hubené hobity! Zapomněla jsem, že mám klaustrofobii a vzpomněla si, až když
jsem byla uvnitř…málo světla, stísněný prostor, opocené zdi z 1000%
vlhkosti, sauna na 50 stupňů, ušla jsem asi 100 metrů a musela vylézt dřívějším
východem. Úplně nevím, jestli se tam vešel americký voják v plné polní… Krom
zážitku s tunelem nám ještě ukázali pasti, co připravovali v džungli,
jako na zvířata a ještě víc důmyslnější, aby to člověka nezabilo, ale nejvíc
zranilo. Bylo mi zle.
Bodáky se zpětnými háky |
Systém tunelů měli hodně důmyslný, šlo v nich přežít
i deset let, bylo tam všechno…akorát člověk nespíš přišel o rozum. Vrcholem
prohlídky byla možnost si zastřílet z nějakého amerického samopalu.
Střílet jsem nešla, jaké překvapení.
Upozorňuji, že i
když se do tunelů vydáte sami s průvodcem, stejně v tom komplexu
budete konfrontováni s tisícem zájezdů, budete se proplétat s dalšími
a dalšími turisty….a zaplatíte víc.
V Saigonu stojí
za návštěvu muzeum války. Kromě vystavených vrtulníků a tanků nabízí výstavu
fotek od slavného fotografa Roberta Capy. Část expozice byla interaktivní ala
koncentrační tábor s vypovídajícíma fotkama, opět mi bylo zle. Absurdní mi
přišlo selfíčkaření pištících Američanek s americkými sestřelenými
vrtulníky a jinými válečnými stroji.
Amerikánský vrtulník |
Výstava fotek Capy byla velmi komplexní a
vyčerpávající, až nějak tam mi došlo, jaká ta válka byla hrozná (operace Agent
Orange). V případě, že muzeum nestihnete tady, po celém Vietnamu je jich
spousta, všechny mají společnou linku, jsou prezentovány jen z jednoho
pohledu – špatní Američané, chudáci Vietnamci, Viet Cong nebyl.
Agent Orange, zdroj: http://apermanentmark.com/wp-content/uploads/environment.jpg |
V Saigonu stojí
také komunistické papalášské sídlo, heliport na střeše samozřejmostí.
Pracovna |
Po výčtu všech
aktivit je zvláštní, že se město nezařadilo do top, že? Nespíš to bylo mým
střetem s jinou realitou, nepřehledností, vedrem na omdlení a vyčerpáním
z cesty a práce. Ve Vietnamu je jen hlavní dopravní prostředek motorka. To
znamená, že když je ve městě 10 milionů lidí, je v něm také
10 milionů motorek.
Motorky, kam se podíváš! |
Jsou všude, když už je někde chodník, na kterém
neparkují, tak po něm jezdí největší spěchači. Přejít silnici je nemožné,
chtěla jsem se podívat do opery, kdy hrají balet Louskáčka, ale radši jsem se
té vidiny vzdala, než abych nadbytečně přecházela. Přechody pro chodce
existují, jsou u nich i světla, ale zásadně na chodcovu zelenou jezdí víc
motorek ze všech směrů.
Tohle se rozjede na vaší zelenou |
Taktika přecházet s místními v hloučku a
nechat se jimi obalit, aby se člověk ochránil z každé strany, nefungovala,
místní totiž nepřecházeli. Místní totiž nechodili, místní jen jezdili na
motorkách. Jediní pěšáci byli zmatení turisté.
Takový běžný provoz |
Po dvou dnech opouštíme Saigon a
já už přecházím klidnou chůzí a s jistotou, že na mě jedoucí tisícovka
strojů, se mi nějakým zázrakem vždy vyhne. Řekněme, že každé další navštívené
místo pro mě bylo z hlediska přesunů složitější zkouškou, jež vyvrcholila
v Ha Giang, ale ten až v závěru.
Pokračování v Hoi An.
No comments:
Post a Comment